Vítejte! 🙂
Pověsti a pohádky.
O letovském hastrmanovi.
Pod dědinou Borovou má "zámek" letovský luka, kterými protéká řeka Svitava. V jednom místě přibližuje se řeka tak lesnatým stráním, že jenom silnice vedle břehu de, a po té silnici odjakživa lidé i formani chodí a jezdí.
Na onom místě, v řece býval hastrman, který při cestě všelijaké věci prováděl. Tam, nejvíce nad řeku, navěsil na vrbové chrastí krásných pentlí, aby někoho nad vodu přilákal a do vody dostal. Mnohý tam kolem opatrně šel, aby hastrmanu uběhl.
I na kopci sena hastrman sedával a boty šívával. Ale stalo se, že jedenkrát tam boty na kopce sena zapomněl a kdosi mu jeden bot sebral. Ale že nevěděl kdo, řekl jen:
"Že ste mně kdosi sebral jeden bot, tak vám žádný švec vícekrát stejných botů neudělá, aby byl jeden jako druhý!"
A více si tam žádné boty "neďál", ani nespravoval.
•••••••••
Jindy zase "ďál" se koněm a po lukách se pásl a probíhal.
I stalo se, když tam dělníci naváželi hráz při stavbě železnice, že viděli po lukách běhati koně. Divné jim bylo, čí by to mohl kůň býti, aby se tak mohl po lukách loudati a probíhati a že se žádný po něm nehlásí.
I napadlo jim, není-li to hastrman.
"Uďáli" si tedy z lýka provaz a ohlávku, milého koně k sobě přilákali a provazem zachytili. Dali mu chomout a zapřáhli koně do káry, na které vozili rumisko "do hráze". Káru "nabili" plnou kamení a hlíny a tak jezdili celý den, bez přestání. Velikou hromadu kamení a rumiska s koněm navozili, "až se na to kuň škaredě dival".
Navečer ho pustili, aby se zase napásl.
Ale kůň se ztratil a vícekrát ho tam žádný neviděl.
– ZLATÚŠ, Mira: Naše staré pověsti, pohádky a zvyky. Letovice 1929, s. 160-161.
•••••••••••••••••••••••••••
O VODNÍKOVI NA BOSKOVICKÉM HRADĚ
V kraji mezi Svitavou a Svratkou bylo kdysi nepočítaně vodníků. Také každý rybník i větší louže měla svého. Když vám budeme vyprávět, že i boskovický hrad měl vodníka, řeknete si: "Kdeže by se tam asi tak vzal?"
To bylo tak. Před mnoha léty býval v podhradí na potoce mlýn. Podhradský mu říkali. A na tom mlýně hospodařil pantáta mlynář, co měl dcerku na vdávání. Říkali jí Rozárka a bylo to děvče jako z obrázku.
Nejeden mládenec do mlýna jel ne za mletím, ale jen aby spatřil Rozárku a mohl s ní slůvko prohodit. Což o to, to tátovi nevadilo. Však až přijde čas, ona si Rozárka vybere.
V náhonu u mlýna přebýval mladý vodník. Zdržoval se tam teprve nedlouho, když se sem zatoulal od Svitavy. Protože Rozárku zahlédl z vody hned ten den, co připlaval, zamiloval se na první pohled a rozhodl se zde zůstat. Poulil na ní svůj studený rybí pohled, vylézt z vody se zatím neodvažoval.
Rozárka byla celá nesvá, zdálo se jí, že ji stále někdo sleduje. Pak jednoho večera vodník z náhonu vylezl a ověnčen pentličkami začal Rozárce dělat návrhy, ať si ho prý vezme za muže, že s ním štěstí udělá a pantáta že bude mít na mlýně vždycky dost vody.
Rozárka se vodníkovi vysmekla a hned k tátovi. Ten se zamračil, zavolal stárka a mládka a šli hned pro lýčené provazy. Však už vodníkovi napraví hlavu. Vodník na nic nečekal a šup do vody. Pantáta rozhodl, že Rozárku odklidí vodníkovi z očí a poslal ji do služby na hrad. Sám že se o vodníka postará, než se vrátí ze služby.
Jak pantáta řekl, tak se stalo. Rozárka byla přijata na hradě do služby a hned se jí ulevilo. Už neměla pocit, že jí rybí oko stále sleduje, že se nad ní voda zavře. Rychle se s hradní čeledí seznámila. Brzy si s nimi povídala po práci a na čeledníku večer i zazpívala.
Zatím se vodník v náhonu soužil, po večerech na vrbičkách vzdychal a na Rozárku vzpomínal. Když se z řečí mlynáře, co vyslechl pod oknem, dozvěděl, že je Rozárka na hradě, už neměl stání. Hned se tam vydal. Cesta po suché cestě vodníkům nesvědčí. Ještě že šel v noci a rosa v trávě mu nějakou tu vodu půjčila. U hradního příkopu pookřál, když začalo pršet o on se mohl osvěžit v loužích. Pak už jen se pod bránou prosmýknout jako žába a stojí na nádvoří. A uprostřed nádvoří ucítí vodu. Bodejť ne, stojí tam hluboká, v kameni vylámaná studna. Už se rozednilo a děvečky začínají nosit vodu do kuchyně. Zase se tedy proměnil v žábu a v okovu se nechal snést do studny.
Zde se rozhodl, že počká, až půjde pro vodu Rozárka. Že ji do studny stáhne a pak se stane jeho ženou. Když spustili mnohokrát okov do studny a Rozárka nikde, byla mu dlouhá chvíle. Zase se proměnil v žábu a nechal se v okovu vynést. A zrovna teď šla pro vodu Rozárka. Hned se změnil ve vodníka a už už po ní sahal svými blanitými prsty. Rozárka vykřikla o pomoc. Mládenci, co stáli opodál, věděli hned, co se děje a co jim mlynář přikazoval. Od pasu odmotali lýčené provazy, co tam měli připravené, a hned na vodníka, že ho chytí. Vodník na nic nečekal, zase se v žábu proměnil a skočil do studny. Však studna byla hluboká a vodník si srazil hlavu. Proměnil se již naposledy, a to z žáby nenávratně v silný pramen vody. Od těch dob nemuseli do studny dešťovou vodu chytat, sama dávala vodu. A Rozárka? Když se takto vodnického nápadníka zbavila, vrátila se domů, a jak otec předpověděl, brzy si našla šikovného mládence, co se stal jejím manželem i mlynářem.
– PEŠA, Zdeněk: Pověsti a pohádky od Svitavy, od Svratky. Olešnice 2010, s. 8-11.
(podle MINXOVÁ, Miroslava: Pověsti a vyprávěnky z Boskovic. Boskovice 2004.)
•••••••••
O VODNÍCÍCH NA KŘETÍNCE
Za starých časů bývala říčka Křetínka plná vodníků. V okolí potoka, kterému se říkalo Jedlovka, Bysterka, Svojanovka či Poříčka podle toho, kudy protékal, mluvili lidé česky i německy. Proto se vodníkovi také říkalo německy "Wassermann" a česky mluvící sousedé si název upravili na "hastrmana", čili vodního muže – vodníka.
Potkat se tehdy s vodníkem u Křetínky nebyla žádná vzácnost. Žili v tůních, posedávali na březích i na vrbičkách, lovili ryby, které jedli za syrova, obzvláštní pochoutkou jim byla vejce vodního ptactva. S lidmi se snažili vycházet, spíše se jim ale vyhýbali. Někteří se dokonce s lidmi u vody dokázali spřátelit. Tak chodil mezi lidi do hospody v Prostředním Poříčí starý vodník pro kořalku a mnohokrát, raději dál od kamen, s nimi i poseděl. Hospodská pak musela vytírat z podlahy loužičku, co vodníkovi odkapala ze šosu zeleného kabátu.
Z jiného těsta byl vodník v Lazinově. Usadil se tam u mlýna, a protože to byl ještě mladý divoch, rád tropil lidem naschvály. Když se navíc zakoukal do mlynářovy dcery Aničky, nebylo v mlýně pokoje. Po večerech vodník věšel po vrbičkách barevné pentličky, z náhonu pod oknem skřehotal: "Aničko dušičko, vyjdi ze světnice a staň se mojí ženou." Kdyby vyšla z mlýna, jistě by ji stáhl do vody a pak by musela být jeho ženou a tatínka by již nikdy nespatřila.
Toho si byl "pan otec", jak se mlynáři říkalo, dobře vědom. V řemesle mu byli k ruce pomocníci. Starší tovaryš "stárek", mladší tovaryš "mládek" a konečně i malý učedník, kterému se říkalo "prášek". Ti už měli dost zastavování mlýnského kola, zlámaných prutů, potrhaných sítí a teď i vodníkova nadbíhání. Že Aničku ochrání, rozumělo se samo sebou. Konečně mlynáři se s vodníky setkávali od nepaměti. Proto pan otec poslal stárka pro provazy z lýka a všichni se pak schovali za dveře komory. Když večer zase začal vodník volat Aničku, ve tmě za pootevřenými dveřmi komory napodobil prášek její hlas: "Jen pojď dál, vodníčku, pojď za mnou do komůrky."
Vodník ztumpachovělý tím, že ho Anička sama zve, zatleskal dlaněmi s blanitými prsty a už už se hrne do komory. Ale tam se mu kolem krku zadrhla smyčka lýčeného provazu. Hned ho opustily všechny síly a během chvíle byl omotán lýkem jako klubko vlny.
Mládek zatopil ve světnici v kamnech a pan otec se stárkem k nim svázaného vodníka posadili na lavici. A jak se kamna rozehřívala, kapání ze šosu pomalu ustávalo. Vodník začal usychat. Nic mu nebylo platné naříkání. Jak sesychal, začal se zmenšovat. Provazy povolily, ale co naplat, ve vodníkovi, zpola uschlému, už nebylo sil k útěku.
Ráno přišla Anička, který o nedobrovolném hostu nic nevěděla, do světnice drhnout podlahu. Jak spatřila vodníka, vykřikla strachy a převrhla vědro s vodou. Voda vystříkla a pár kapek na něj dopadlo. Vodník nabyl sil a vysmekl se z provazů, skočil na otevřené okno a pak do náhonu. Ani tam se nezdržel. Jak dostal za vyučenou, pustil se po proudu do Svitavy a v kraji ho už nikdo nikdy nespatřil.
– PEŠA, Zdeněk: Pověsti a pohádky od Svitavy, od Svratky. Olešnice 2010, s. 80-83.
(podle M. ZLATÚŠE)
•••••••••••••••••••••••••••
L i d o v é v y p r á v ě n í
[...]
Hodně se vyprávělo také o vodnících. V samotných Bojanovicích není tolik vod a mokřin, kde by hastrmani mohli přebývat. Ale v okolních vesnicích měli dobré podmínky pro svůj život.
V Šilhánku u Zbrodu byla široká a hluboká jáma plná vody, které se říkalo žumpa. Vykládalo se o ní, že je tak hluboká, že nemá ani dno. V žumpě přebýval hastrman. Ten míval na břehu mezi dvěma topoly nataženou šňůru a na ní zavěšené všelijaké pentličky, náprstky a prstýnky. Volával na lidi, aby si přišli vybrat, ale když došli až k vodě, pořádně je vymáchal.
Jednou v noci šli kolem žumpy mládenci s děvčaty. Hastrman je lákal na své zboží, ale chlapci po něm házeli kamením a všichni pokřikovali:
Hastrmane, patrmane,
daj nám kožu na buben,
budeme ti bubnovati,
až polezeš z vody ven!
Pak utíkali pryč, ale doběhli jenom ke kapličce sv. Jana na kopečku. Tam se strhla taková vichřice, že je zahnala až zpátky k vodě. Mnoho nescházelo a všichni by se byli utopili. Vtom však jel po silnici nějaký pán v kočáře. Když uviděl, co se děje, zastavil kočár, rychle vytáhl z kapsy jakousi knížku a začal z ní číst. Vichřice hned utichla, chlapci a dívky se vzpamatovali a utíkali do dědiny. Hastrman zakřičel na pána: "Ej, šak dyby né tebja, všecí by sa okúpali a nekerého by mamička už ani neviděła!" Pak skočil do vody. Od té doby dala mládež hastrmanovi pokoj a žumpě se zdaleka vyhýbala.
•••••••••
Jednou mutěnický strýček Kmenta, kterému přezdívali Kmentík, vezl z Jaroňovic uhlí. U Rokytí, kde byla velice špatná cesta, se naráz objevil nějaký chlapec a volal na něho: "Strýčku, svezte ňa!" "Ale di, kluku," povídá strýček, "vidíš, že mám vrchovatú fůru a koně ledvá lezú." Vtom se koně zastavili a ne a ne se hnout z místa. Chlapec pořád obskakoval kolem a "vrandžal", aby ho strýček svezl. Ten nakonec povídá: "Tož si teda vylez!" Když si chlapec vylezl na vůz, koně se hned pohnuli dopředu. U kříže na Vyšicku chlapec vyskočil z vozu a ztratil se. Strýček až do své smrti věřil, že to byl hastrman.
•••••••••
U Zbrodu také přebýval hastrman. Vědělo se o něm, že se proměňoval v koně a každou noc se pásl na louce. Jeden strýček šel v noci z Hodonína a uviděl ho tam. Povídá si: "Počkej, potvoro, šak já ťa dostanu!" Zašel do lesa a uřezal si dlouhou a pružnou lískovou hůlku, z které si udělal ohlávku. Chytil koně, nasadil mu ohlávku a dovedl ho až domů do stáje. Ani žrát mu nedával a vyvážel s ním hnůj na Vyšicko.
Jednou povídá tetička strýčkovi: "Ty, starý, mám nejaké vajička a syr. Zavez ňa na trh do Hodonína, abych nemoseła jít pěšky." Strýček zapřáhl do vozu a vyjeli. Když dojeli ke Zbrodu na to stejné místo, kůň se ohlédl a povídá: "Už sem sa vám dost nasłúžił a ani nažrat ste ně nedali!" Potom vyskočil a začal zběsile uhánět, až vůz načisto rozbil, a zmizel. Oba manželé skončili v příkopě a děkovali Pánu Bohu, že to přežili.
(všechny náměty z Mutěnic)
Jeden strýček z Prušánek skládal seno do kopek, ale vždycky na druhý den ráno bylo seno zase rozházené a mokré. To ho velice dopalovalo, proto se v noci vypravil na louku, aby seno pohlídal. Sedl si pod třetí kopku a podřimoval. Když odbila půlnoc, vylezl ze strouhy malý mužíček a nesl si kůži na boty. Sedl si na krajní kopku a dal se do šití. Při tom si zpíval: "Sviť, měsíčku, sviť, nech já možu šit." Pak vždycky chytil kopku sena a rozhodil ji po louce. Když přišel až ke třetí kopce, strýček vyskočil a mužíčka pořádně přetáhl holí. Vyděšený vodník skočil do strouhy a víckrát se už v těchto místech neukázal.
(z Prušánek)
– PAJER, Jiří a kol.: Dolní Bojanovice. Minulost a současnost obce. Dolní Bojanovice 2016, s. 241-242.
•••••••••••••••••••••••••••
X. Bůžkové vodní.
[...]
2. Vodník.
U Rusů slove bůžek vodní Vodjanik, Vodovik, Děduška vodjanoj. Ukazuje se jako lysý stařec s odulým břichem a opuchlým lícem, na hlavě má vysokou čepici ze sítí a kolem těla pás z vodní trávy; někdy mívá husí nohy. Ve vsi béře na sebe podobu lidskou, pozná se však po tom, že z levého šosu kape mu voda. Může se rozličně proměňovati, zejména v ryby.
Žije v hlubinách řek, potokův a jezer, zvláště blízko mlýnů. Na dně vod má kamenné dvory, v nichž chová četná stáda koní, krav, ovec a vepřového dobytka, které v noci vyhání na louky na pastvu. Za dne skrývá se obyčejně v hlubinách, poněvadž prý se bojí Ilje hromovníka, teprva za noci vyplývá na povrch, tleská do dlaní a vyhazuje se jako ryba. Časem sedává také na mlýnském kole a rozčesává si hřebenem dlouhé zelené vlasy.
Vodjanik jest pánem vody; ve vodě má ohromnou sílu a moc, na suchu jest sláb. Vládne nad rybami a vodní zvěří; láká ryby z cizích vod do své a těší se, má-li jich hojné množství. Rád prohání se na s u m c i, který se v mnohých krajinách nejí a sluje č e r t ů v k ů ň, nebo si osedlává koně, býka neb krávu, které tak svou jízdou uhoní, že pod ním v bahně mrtvi klesají. Všecko ve vodách děje se po jeho vůli. Je-li v dobré míře, nahání rybářům ryby do sítí a doprovází plavce za bouře v bezpečný přístav. Často také rybáře škádlí; dává se s rybami do síti chytiti, protrhne pak síť a s chechtem pustí chycenou rybu. Pod ochranou jeho jsou nejen ryby, nýbrž i husy, kachny a včely; aby se včely dařily, vrhá se mu v oběť prvý roj v měchu do vody. Rusové věří, že včely původně zrodily se z koně uhnaného k smrti Vodjanikem, který ho do bahna vrhl; rybáři ponořili v bahno síť a vytáhli odtud včelný roj, od něhož rozplemenily se včely po celém světě.
Vodjanik rozzloben jsa zavádí plavce na místa nebezpečná a převracuje jim loďky; rád škádlí také mlynáře. Trhá jim palce u kola, odvádí vodu a zatopuje mlýn. Má-li se mlynáři dařiti, jest třeba do základů mlýna nějakou živou bytost, jako svini, krávu, ovci neb i člověka v oběť Vodjaniku zakopati. Zvláště rozšířena jest domněnka, že Vodjanik topí lidi, kteří se koupají. Trup utopeného bývá prý proto nadutý a ssinalý, že ho Vodjanik uškrtil. Na Malé Rusi děti, dříve než se začnou koupati, zpívají:
Čortok, čortok!
Ne lomaj kistòk;
Ti z' vody, a ja v vodu.
Vodjaný oddělí prý duši utopeného od těla a béře ji ve svou službu, tělo pak odhodí. Není radno koupati se po slunce západu bez křížku na krku. Vodjanik hněvá se také, slyší-li hvízdati. O jeho půtkách s Lěšími byla už zmínka.
Vodjanik jest ženat a otec rodiny; má prý 111 dcer krasavic, které mučí a týrají lidi, zvláště muže utopené. Žení se s Vodními pannami (Morjanami, Vodjanicemi, Dunavkami, Rusalkami) nebo s dívkami utopenými a nešťastnými, které byly proklety otcem nebo matkou a odsouzeny k životu vodnímu. Když řeka nebo jezero se rozvodní, říká se, že Vodník se žení; při svatbě se rád opíjí a rozvlňuje jezera, trhá hráze, mosty a mlýny. Když má žena jeho roditi, vychází v podobě lidské do vsí a opatřuje jí bábu i kmotry, které odměňuje stříbrem i zlatem. Mnohdy vylovili rybáři jeho dítě; když je pustili zase do vody, naháněl jim za to Vodjanik ryby do sítí.
Rád chodí na trhy a zjev jeho dává návěští o ceně obilí; kupuje-li draho, bude neúroda, pakli lacino, úroda. V zimě spí v podzemním svém sídle a začátkem vesny probouzí se ze spánku; při tom jest hladový a zlostný, láme led, rozdouvá vlny a plaší ryby. Aby ho usmířili, obětují mu koně obmazaného medem, s hřívou ozdobenou barevnými pentlemi; tři dny čeká netrpělivě na tuto žertvu, a ukazuje svou nedočkavost houpáním vody a temným hukotem. Rybáři lejí mu v obět máslo do vody se slovy: "Vot tebě, děduška, gostincu na novoselБe! ljubi da žaluj našu semju." Mlynáři zabíjejí mu černou svini vykrmenou, aby jim netrhal hrází a nemučil jich ve spaní. Aby hráz byla pevná a Vodjanik jí nerozryl, zakopávají do ní na Ukrajině koňskou hlavu. Na zimu třeba mu obětovati husy za to, že jich v létě chránil. Také před lovem rybáři mu vrhají do vody rybičky, kousky chleba, nádobky s vínem za oběť.
Zlý duch žijící v bahnech slove u Malorusů B o l o t j a n y k; tomu se podobá O č e r e t j a n y k, který se zdržuje v močálech a v rákosí. Zjevuje se jako bílý beran a sedá lidem na vůz, tak že nemohou z místa.
Také Slovinci znají hojné báje o Vodníkovi, jmenujíce ho P o v o d n j i (V o d e n i) nebo D i v j i m o ž; někde slove též M u k. Zjevoval se brzy jako hezký chasník nebo myslivec, brzy jako muž s dlouhými kníry nebo jako veliký děd; oblečen bývá v zelenou sukni a pestré spodky, na hlavě má červenou čapku a na nohou skleněné nebo stříbrné střevíce. Jest prý po pás zelený, i vlasy a vousy má zelené, od pasu dolů jest však ryba; po celém těle jest srstí pokryt. Přebývá v hlubinách potokův a řek, ve studánkách, jezerech a kalužinách. Pod vodou má veliký skleněný zámek, ve kterém vše zlatem, stříbrem a drahokamy se blýští; tam skrývá bohaté poklady a skvosty, ale běda tomu, kdo by mu něco chtěl vzíti, toho by na kusy roztrhal. Smeti z jeho domu přinesené mění se venku v zlato. V Sávě prý možno na jednom místě pod vodou viděti Povodnjého spoutaného pevným řetězem, jak leží v hluboké jeskyni a má nohy na velikém kamenném hrnci naplněném tolary. Povodnji mož živí se rybami a raky, které syrové chroustá; kde vychytají rybáři ryby, odtud se musí vystěhovati.
Muk číhá rád u břehu, aby kosmatou svou rukou vtáhl nepozorné děti do vody; láká je velikou zlatou rybou, která jest hladká jako hedvábí nebo aksamit a světlejší než večernice na jasném nebi; ryba ta osvětluje mu také temné hlubiny vodní. Nebezpečným jest zvláště mladým a hezkým dívkám, jež uchvacuje a béře za ženy. Má s nimi děti, které bývají právě tak kosmaté jako on. Zasteskne-li se takové ženě po rodičích a domově, propouští ji sice na čas domů, ale spoutá ji řetězem, jehož konec drží, aby mu neutekla a k němu se vrátila. Často prý se jim podařilo řetězu se zbaviti, ale Vodník si pro ně sám přišel, a když nechtěly s ním jíti, zabil doma jejich děti.
Povodnji mož žije za dne pod vodou, ale za jasného svitu měsíce vylézá z vody ven, koupá se hlučně ve vlnách jezera nebo rybníku; je-li ráno na břehu vody rosa na některých místech setřena, říká se, že to učinil Povodnji mož. Vylézá také za noci na střechy blízkých mlýnů, kdež se povaluje. Rozzlobí-li se, působí bouři, která v lese koruny stromů láme. S rybáři, kteří v jeho vodě loví, rozmanité žerty tropí; buď jim trhá sítí nebo z nich vyhání ulovené ryby. Plavci (plavičarji) chtějíce, by jim neškodil, plivají třikrát na levo do vody. Kdysi chtěl od člověka, který za noci lucernou se svítil, ohně, by si zapálil dýmku; když mu člověk lucernu nabídl, shasil mu světlo a s hrozným smíchem skočil do vody. Vedle démonické povahy jeví se časem u něho i šlechetné vlastnosti. Kdysi půjčil nešťastnému člověku peníze, aby mu z nouze pomohl; když mu je chtěl ubožák splatiti, zjevil se statný děd, který mu oznámil, že jeho dobrodince zabil v Drávě blesk a že jest tedy dluhu svého prost. V kalužině pod Kozjekem bydlil prý Povodnji mož, který tamním vesničanům troubou dával znamení, kdy mají síti; obilí jejich bylo vždy nejlepší. Sousedé jejich poslali ze závisti na něj svého Povodnjého, který ho ubil; od té doby vytéká z kalužiny té voda jako krev červená.
Vodníku rovná se G e s t r i n, o němž Slovinci vypravují, že má rybí nohy. Za noci vynořuje se z vody a troubí na dlouhý roh; kolem něho plovou vodní dívky (deklice). Ježto jest nebezpečný rybářům a plavcům, vrhají mu do hlubiny, dříve než se vydají na vodu, šáteček, do něhož zamotají prsten, aby si ho naklonili.
Ve Slavonii tvrdí, že neradno před sv. Jiřím se koupati, ježto v zimě bydlí ve vodě ď á b e l (d j a v o), který by člověka do hlubin zavlekl.
V Čechách, na Moravě a ve Slezsku říkají mu Vodník, Vodní muž, mužíček nebo německým slovem Hastrman, na Moravě též Bestrman, ve Slezsku Hasrman; pod jménem Hastrman (Vaserman, Vastrman) byl už starým Čechům v XIV. století znám. V. Březan svědčí, že r. 1555. přistrojily se čtyři osoby při masopustním mumraji za Vodní muže takto: "Kabáty na sobě měli žluté, tak přistrojeni, co by nazí byli a pludrhozy z telecích koží chlupaté a na nohách punčochy zelené" (život Viléma z Rožmb.). Podobně líčí Vodníka Poličanský; zjevil prý se jako hrozný a strašlivý muž, jsa nahý a po všem těle chlupatý.
V národních pověrách představuje se jako malý mužíček, který má zelené vlasy i oči a nos jako jestřáb; z pravého oka kape mu krev, z vlasů teče mu čurčkem ustavičně voda. Oblek jeho jest pěkný; má žluté "gatě", zelený (červený) kabát s velkými šosy a zlatými knoflíky, na hlavě zelený (šedý) klobouk, který ozdoben bývá krásnou kyticí. Znatelný jest tím, že mu z e š o s u l e v é h o (p r a v é h o) voda kape. V ruce má zelený proutek, kterým do vody šlehne, a ona se mu otevře. Jest měkký jako vosk, proto ho nelze zachytiti; udeří-li ho někdo, zdá se, jako by člověk do bláta mlátil. Aby byl neviditelný, dává si na hlavu zvláštní čapku. Řeč má huhňavou a "na cizo" překroucenou. Proměňuje se rád v r y b u, h a d a, ž á b u, t e l e a pod.
Bydlí v hlubokých vodách blíže mlýnů; pod vodou má velikánské síně a pokoje samým křišťálem a diamanty vykládané. Vede tam cesta vodou po schodech do hloubky skrze tlamu veliké žáby. V zámku tom chová také duše utopených v hrnečkách pukličkami přikrytých; odklopí-li se puklice, vyvázne dušička jako bublinka z vody. Žije sám nebo se ženou (hastrmankou), která se podobá panně s rybím ocasem. Vodníkova žena ráda se proměňuje v žábu a jest lidem příznivější než její muž.
Ve vodě se šplouchá, až hrůza obchází lidi kolemjdoucí; potápěje se rozbuřuje vodu velikými vlnami, že rybník podobá se moři. Časem vychází na břeh a houpá se na stromech u rybníku; spatřiv člověka skáče s koňským řehotem do vody. Prováděje rozličné žerty láká k sobě lidi, zvláště děvčata a děti; často rozprostírá na křoví u vody barevné pentličky a lesklá zrcadélka, a kdo se těch věcí dotkne, upadá v jeho moc a jistě se utopí. Mnohdy sedne si na lávku a vábí děti hůlkou, na které jsou pěkné pentle pověšené, nebo pouští pestré kytice do vody a kdo se pro ně nahne, utone. Časem sedává také v podobě pacholátka na lávce a s pláčem padne do vody; kdo ho chce vytáhnouti, toho se zmocní. Na suchu nemá síly, ale ve vodě mu nikdo neodolá; v bařině dosti malé, ba i pod okapem může člověka utopiti a z kapky vody může učiniti divokou řeku. Zasvěcen jest mu pátek; v ten den nepronásleduje lidí, nýbrž odpočívá a zhřívá se na slunci.
Devětkrát za rok chodívá prý ze studených hradů svých na teplou zemi, aby přilákal k sobě lidi a zavedl je do svých hradů. Navštěvuje osamělá stavení, rozmlouvá s lidmi, škádlí je a požívá u nich ryb nebo mléka. Přichází také do vsí a měst, zvláště na trhy; kdykoliv na trhu se objeví, mají kramáři dobrý odbyt na zboží. Za noci chodívá k pastýřům ovcí nebo koní hřát se a skotačí s nimi kolem ohně. Zvláště rád škádlí mlynáře, jimž zastavuje vodu, která teče na kola, nebo naopak pouští mlýny a tříská zanáškami. Rozhazuje seno složené v kupách na louce u vody a rozmanité žerty tropí; oběsí se na př. zdánlivě na stromě a když nejvíce lidí se sběhne, rychle zmizí. Ženy, které se mu posmívaly, potrestal tím, že od poledne do večera chodily po pás ve vodě. Mnohdy promění se v chlapce a plačky žádá, aby ho někdo přenesl přes vodu; kdo se k tomu odhodlá, toho uprostřed vody důkladně vykoupá. Ale také dobré vlastnosti se u něho jeví; půjčil na př. chudému rybáři ochotně peníze. Rád tancuje s děvčaty selskými a béře si je za ženy. Lidi zve za kmotry a odměňuje je za to smeťmi, které venku jsou ryzí zlato. Jest veliký piják; chodívá do hospody k muzice, hrá v karty a obehraje všecky.
Vodníka možno chytiti a spoutati lýkovým provazem, houžví z devatera lýčí spletenou nebo barevnými tkanicemi; některé květiny, jako č e r n o b e j l, t o l i t a, t u r á n e k, k a p r a d l í a n e v ě s i l chrání člověka před jeho mocí. Vodník sám naříká:
"To nešťastny k a p r a d l í
vyhnalo mne od milý;
ten nešťastnej n e v ě s i l
za dvéře mne pověsil."
Lze prý ho také utlouci klokočem na květnou neděli svěceným.
Potká-li se kdo s Hastrmanem, ať jen na něj zavolá: "Kde's ty, mamono był, jak sv. Jan Krista v Jordáně křtił. V pravo s chodníka!" – Hastrman z daleka se mu vyhne. Děti, když se jdou koupat, prosí Hastrmana za dovolení: "Hastrmane Ivane, možem se tady kúpat?" odpovídajíce si jeho jménem: "Možete, enom rybičky a ráčky mně tady nehoňte!" Mnohdy říkají před koupáním: "Panenka Maria do vody, Hastrmane ven z vody!" V Čechách děti přicházejíce po prvé z jahod, házejí tři jahody na hráz rybníka se slovy:
"Hastrmane, tatrmane,
dej nám kůži na buben,
budeme ti bubnovati,
až polezeš z vody ven."
Vodníci scházejí prý se v měsících září a říjnu do sněmu u pramene, proto neradno v ty doby jíti na nivy.
Na Slovensku znají V o d n í c h l a p y obývající v tatranských plesech; jsou po celém těle mechem obrostlí, mají ženy a kradou je jedni druhým. Zjevují se zvláště pastýřům stád.
V Lužicích sluje W ó d n y m u ž nebo německým slovem N y k s, N y k u s. Hornolužičané představují si Vodního muže jako dospělého člověka, který nosívá č e r v e n o u čapku a č e r v e n ý kabátec, žena jeho č e r v e n é punčochy. V ruce mívá z e l e n o u metličku nebo z e l e n ý proutek, kterým může rozdělovati vodu a raziti si cestu. Dolnolužičané myslí, že Nykusové podobají se malým chlapcům a libují si v č e r v e n é barvě oděvu. Někdy mají kabátec z e l e n ý a jen čapku červenou. Chodívá obyčejně bos a v ruce má červený proutek; ze šatů jeho kape voda. Vodní muž může se všelijak proměňovati; zvláště rád ukazuje se v podobě malého děcka v bílé košilce. Rybářům zjevuje se často v podobě (štiky, kapra) a dá se jim chytiti do síti, kterou jim protrhá. V Błotách ukazoval se rybářům jako s v ě t é l k o. Žena Vodníkova proměňuje se zase ráda v ž á b u.
Sídlem jeho jsou hlubiny řek, potokův a rybníků; tam má buď malý domek nebo pěkný, křišťálový hrad. Zvláště rád bydlí poblíže mlýnův; ale s mlynáři nežije v přátelství, nýbrž je všemožně škádlí a dráždí. Nedovedl-li ho mlynář uspokojiti, zastavil mlýn nebo přetrhal všecky řemeny ve mlýnici. V některých mlýnech nesměli prý v noci mlíti. Nykus rád věšívá se lidem na člun a chytá se jim za vesla, tak že nemohou s lodí s místa.
Kde Nykus sídlí, tam každého roku někdo se utopí. Duše utopenců chová v pěkných, nových, ale bezedných hrncích. Ve vodě má velikou sílu, ale na suché zemi ztrácí svou moc a může býti člověkem přemožen, chycen, ano i služebníkem jeho učiněn. Jest velmi mstivý a trestá každého, kdo mu něčím ukřivdí.
Má ženu i děti, stará se o jejich výživu, chytá ryby a raky, seje pod vodou žito, peče si chléb i "tykance", vaří si i pivo, žena jeho tluče máslo tak jako hospodyně ve vsi. Chodí i na trhy, kdež prodává a kupuje obilí. Platí-li dráže než jiní, bude drahota, prodává-li laciněji než druzí, bude láce. Žena jeho sedává na břehu vod, češe si krásné, dlouhé, černé vlasy nebo suší prádlo. Rozestírá-li prádlo na břehu, ukazuje to na déšť. Ženu vybírá si rád z vesnických dívek. Chodívá za děvčaty na přástvy a k muzice, a hledí vyvolenou dívku po dobrém nebo po zlém zavésti do svého vodního příbytku. Dcery Vodního muže bývají nadmíru hezké a svádějí venkovské hochy. Opustí-li žena Vodníkova svého muže, roztrhá ve zlosti své děti.
V Błotách se věří, že někteří utopenci stávají se Nykusy. Kromě toho zachovaly se v Lužici také stopy obětí konaných Vodníkům; za starých časů házívali prý jim do vody živá zvířata, jako černé kachny, černé slepice, kočky, holuby, prasata, ba i celé bochníky chleba.
Poláci jmenují bytosti vodní T o p i e l c y a znají o nich podobné pověry, jako Čechové. T o p i e l e c, T o p l e c není prý velký, ale hrozně silný, a mešká ve vodě, kde má v hlubinách palác skleněný. Za tiché noci měsíční vychází na povrch vody, pluje po jasných vlnách a zpívaje krásné písně vábí dívky do svých vln, s nimiž v manželství žije, Ženy zve za kmotry a bohatě je obdaruje. Duše utopených skrývá na peci v hrnečkách přiklopených; odklopí-li se puklice, vylétají duše v podobě bílých holubic ven. Vládne čarovným prutem, jehož šlehnutím rozděluje se voda, tak že lze po suchu do jeho paláce vstoupiti. Topělce možno spoutati lýkem lipovým.
Zvláštního druhu Topielci žili dle svědectví Wojcického v jezeře Gople. Byli vysoké postavy, bílého těla a na hlavě měli zlaté vlasy. Plujíce po vodě podobali se hejnu labutí. Když slunce zajde, přikrývají zlatý vlas zlatými čapkami, které na vodě svítí jako hvězdy.
– MÁCHAL, Jan Hanuš: Nákres slovanského bájesloví. Praha 1891, s. 143-149.
•••••••••••••••••••••••••••
8
BYTOSTI NESKUTEČNÉ, KTERÉ VZNIKLY Z MONTÁŽNÍCH PŘEDSTAV
[...]
VODNÍK (HASTRMAN)
Vodník byl asi vybájen podle vzoru zvířecího, a to podle vzoru hned několika zvířat, majících úzký vztah k vodě.
Především je v něm něco žabího. Plovací blány, široká žabí huba. Tyto žabí vlastnosti vodníkovy jsou směšnou a pitvornou stránkou jeho zjevu.
Ježto se vodník podle pověsti rád živí rybami, které chroupá syrové, nabízí se jako vzor i vydra.
Nejpřiléhavějším zoologickým vzorem vodníka je však asi – podle mínění Z. Šimka1 – sumec. Sumec je obludný, jeho zjev je děsivý. "Sumec má v sobě něco mohutného, pradávného, co vzbuzuje současně úctu a strach." Sumec obecný (Silurus glanis L.) je největší ryba našich vod. Velcí sumci bývají 30 – 50 kg těžcí, byli však uloveni sumci ještě těžší. Dosahují délky i přes dva metry. Jsou tu tedy všecky předpoklady pro to, aby pověrečná hrůza v nich viděla strašidelnou bytost podobnou člověku. Hlava je veliká, široká, "žabí". Tlama široká, v celé přední části hlavy. Na horní čelisti jsou dva veliké tykadlové vousy. Celé tělo je bez šupin. Hřbet je holý, šedočerný, s nádechem do zelena nebo do modra, boky zelené, břich špinavě bílý, někdy nažloutlý nebo narůžovělý.
Tlama sumce je strašná. Když sumec útočí, svou kořist značně vyděsí. Zdánlivě nemotorný je ve skutečnosti velmi hbitý. Pozře i poměrně velikou rybu, dokonce prý i house nebo kachně. Miluje podemleté břehy, hluboké výmoly, do vody spadlé stromy. Představíme-li si, jak přes metr dlouhý sumec širokou tlamou stahuje svou kořist do hlubiny, ke všemu ještě někde u staré vrby při měsíčním světle, pochopíme, že taková scéna mohla snadno navodit fabuli o vodníkovi.
– HOLUB, František – VONDRÁČEK, Vladimír: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha 1968, s. 136-137.
1 ŠIMEK, Zdeněk: Pod hladinou řek a rybníků. Praha 1955, s. 82-86.
•••••••••••••••••••••••••••
PŘÍRODNÍ DUCHOVÉ A DÉMONI
[...]
DUCHOVÉ ELEMENTŮ
[...]
Vodní bytosti
[...]
Mužským představitelem vodních bytostí byl vodník či vodní muž, známý Slovanům západním (český hastrman, mužíček, slovenský vodní chlap, lužický wódny muž, nykus, wódnik, polský topielec, topiel) i východním (vodjanoj, vodjanik, vodovik), z jižních pak pouze Slovincům (vodeni, povodnji, muk, gestrin). Jde o představu nepochybně starou a původní, i když ovlivněnou už ve středověku německým sousedstvím – viz české hastrman z německého Wassermann nebo lužické nykus z německého Nix apod.
Zatímco vodní žínky, víly a rusalky jsou bytostmi skupinovými, vystupuje vodník individuálně, ve svém prostředí působí obvykle sám, vůči lidem většinou nepřátelsky. Nejraději se zdržuje v černých vodách. Smutné zkušenosti s ním mívali zejména mlynáři, rybáři a plavci, a proto se ho snažili usmířit oběťmi, většinou zvířecími: koňmi, krávami, ovcemi, černým kozlem, černou sviní, černým kohoutem, husami, kachnami, rybami; někdy se však spokojil i s kousky chleba, s máslem nebo vínem. Aby nerozbořil hráz, bylo nutno zakopat do ní koňskou hlavu. Pozoruhodné je, že tento ukrajinský zvyk je doložen archeologicky i v jiných krajích, a sice nálezy koňských lebek v hradbách časně středověkých hradišť, zřejmě za podobným apotropaickým1 účelem (např. v Zabrušanech v Čechách, v Gdaňsku v Polsku).
Ve vnější podobě vodníkově se projevují krajové rozdíly. Zatímco ruský vodjanoj je líčen jako holohlavý stařec s nafouklým břichem a tvářemi, s vysokou síťovou čepicí, s opaskem z vodní trávy a s husíma nohama a jeho baltsko-slovanská obdoba "ančutka" jako rohatý, bezprstý a bezpatý čertík létající též vzduchem, měl český vodník, existující jako maškara již v 16. stol., zelené punčochy, kalhoty z teletiny a žlutý kabát, zelené oči (pravé oko krhavé) i vlasy, z nichž neustále kapala voda. Lidové bajky ho oblékaly ještě pestřeji: do červeného nebo zeleného kabátku s velkými šosy (z jednoho kapala voda) a do klobouku zdobeného velkou kyticí. Jeho tělo bylo měkké jako bláto. V ruce držel zelený proutek, jímž si otevíral vodu. Slovinský vodeni se opět podobal spíše myslivci, chasníkovi nebo dědovi, měl velké kníry, byl až po pás zelený, s dolní částí rybí, jindy nosil pestré spodky, zelenou sukni, červenou čapku, stříbrné nebo skleněné střevíce. Slovenský vodník z tatranských ples byl celý obrostlý mechem. Ostatní vlastnosti byly víceméně shodné. Uměl se proměňovat ve zvířata, zejména vodní, za dne se skrýval v hlubinách, v noci vycházel na břeh, odpočíval a česal si vlasy. V zimě spal a probouzel se až na jaře, kdy zlostně lámal ledy a bouřil vodní hladinu. Kapku vody dovedl proměnit v rozvodněnou řeku (podobný motiv narůstání jako u kosmogonického mýtu2). Ve vodě jezdil na sumci, ale na souši proháněl i koně nebo krávu. Mlynářům a rybářům prováděl darebné kousky, převracel loďky, trhal sítě mstil se za pohanu, koupající stahoval do vody a jejich duše věznil v hrníčkách. Pokud nebyl ženat s vodní pannou, lákal k sobě dívky a ženil se s nimi – známkou vodníkovy svatby byla povodeň. Když se dívce podařilo z moci vodníkovy uniknout, zabíjel ze msty jejich dítě – motiv známý i z balady K. J. Erbena.
Vyloženě zlou variantou vodníka byl ruský bolotjanyk, žijící v bažinách, nebo očeretjanyk, jehož domovem byly močály a rákosí. Pomáhal, jen když byl v dobré náladě: pak naháněl rybáři ryby, chránil husy, kachny, ryby i včely – proto se mu obětoval první roj. Neškodný byl obvykle v pátek, jenž mu byl zasvěcen. Jeho vodní žena se chovala k lidem většinou laskavěji.
Ochranou proti vodníkovi byly některé rostliny, jako černobýl, tolita a kapradí. Chytit ho bylo možno houžví upletenou z devatera lýčí a barevných tkanic, zvláště nebezpečné pro něj bylo klokočí posvěcené na Květnou neděli, které ho mohlo zahubit. Ke spoutání polského topielce bylo třeba lípového lýka.
V chorvatském, srbském a bulharském folklóru výrazná postava vodníka chybí. Na dalmatském pobřeží znali pouze mořské lidi (morski ljudi), bytosti napůl rybí, napůl lidské, které v noci vylézaly na břeh a osvěcovaly jej svítivými kameny. Kdo se jich zmocnil, měl štěstí po celý život. Jinak plnila u Chorvatů funkci vodníka čarodějka žijící ve vodě. V Bulharsku jí odpovídala stichija, která stahovala lidi do hlubin řek a jezer, zatímco Srbové znali jen vodní víly, jejichž působnost byla však lidem spíše příznivá.
– VÁŇA, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s. 114-116.
1 apotropaion = zobrazení, předmět nebo gesto, které má odvracet zlé působení
2 kosmogonie = nauka o stvoření světa, nedílná součást řady světových mytologií
KE KEŠCE
Zdejší stavidla jsou dolnobojanovickým velmi dobře známé místo. I já jsem tu se svými rodiči a prarodiči byl snad tisíckrát. Říká se jim "stávy" – "Byli sme sa podívat u Kohútku, u stávů, na rybníkách...". Jsou to stavidla, která regulují tok řeky Kyjovky těsně před jejím vstupem do soustavy Hodonínských rybníků. Dřevěné zábrany časem uhnívají a rozpadají se, dost často tedy všemi možnými škvírkami a prasklinami crčí nebo se s hukotem valí voda.
Pokud přejdete betonový mostek, najdete po levé straně od stavidel mohutnou vrbu. V její koruně kdysi sedávala úžasná hadrová figurka vodníka, který bděl nad veškerým zdejším děním. Teď už tam nesedí, dost možná aby mu šos nevyschl úplně 😉
Jestli se nepletu, tak i tady, stejně jako u nedalekého Kohútku, kdysi bývala krabička. Schovávala se u paty oné stoleté vrby, pod záštitou vševidoucího podvodního mistra.
Jednoho krásného dne se snoubilo mé odhodlání obnovit další ze zaniklých bodů na mapě kačerově s mým zalíbením ve slovanské mytologii a na svět se vyklubala zbrusu nová blízkovodní záležitost.
U stavidel buďte opatrní, poslechněte zurčení vody, posvačte, odpočiňte si... a užijte si akvatických scenérií 😉
Přeji hezkou návštěvu, ať se daří a ať jste zdrávi! 🙂
A kdyby vás čirou náhodou zajímalo, jak mé krabičky vznikají, proč je strkám tam, kam je strkám nebo kde se dost možná objeví další... 😉👉 https://www.instagram.com/mapperdb/