3x CWG V KRABIČCE: FTF, STF, TTF. + TUŽKA
Ve Stehelčevsi bydlíme od prosince 2014. Od roku 2018 jsem vášnivý Geocacher a už dlouho jsem snila o založení vlastní keše. A to se nyní, konečně, splnilo.
Dekuji obci, paní kronikářce Štancové, Cvrčkům a Mikisákům za rady, podporu a pomoc. Slibuji, že je to má první, ale ne poslední krabička.
Keše v naší obci bych ráda věnovala obyvatelům obce Stehelčeves padlým/zemřelým ve 2. světové válce. Toto je první ze série. Bohužel jich bylo tolik, ze listing k jedné by vydal na příliš mnoho stran.
Pokud můžete, věnujte jim, prosím, alespoň krátkou vzpomínku. Ideálně si ale s pokorou prečtěte jejich silné životní příběhy.
RODINA TAUSSIGOVA
Marie Taussigová
Narozena 14. 10. 1923
Transport Z, č. 116 (26. 02. 1942, Kladno -> Terezín), Transport Eb, č. 507 (18. 05. 1944, Terezín -> Osvětim), Zahynula
Antonín Taussig
Narozen 17. 12. 1890
Transport Z, č. 118 (26. 02. 1942, Kladno -> Terezín), Transport Eb, č. 508 (18. 05. 1944, Terezín -> Osvětim), Zahynul
Jiří Taussig
Narozen 30. 12. 1928
Transport Z, č. 115 (26. 02. 1942, Kladno -> Terezín), Transport Eb, č. 509 (18. 05. 1944, Terezín -> Osvětim) Zahynul
Fotky výše uvedených, bohužel, nejsou nikde k dohledání. I tohle dokázal zrudný nacistick rezim. Vymazal památku na celé rodiny. Za přechovávání fotografii lidí, kteří režim nepodporovali, hrozila deportace do koncentračních táborů. I proto zde vidíte jen jména a data. Kéž bych do nich jednou mohla dát fotky.
Bývalý statek čp.2 ve Stehelčevsi vlastnila rodina pana Antonína Taussiga narozeného roku 1890. V domě čp.2 měl obchod se smíšeným zbožím a obchod s obilím. Jeden čas vlastnil i cihelnu čp.51 a domek čp.36 – tzv. „Chajdu“. Pan Taussig byl soukromník – komisionář. Podle tehdejších starousedlíků vykupoval obilí od místních i okolních rolníků. Paní Taussigová prodávala ve svém malém krámku „smíšené zboží“.
Za okupace celá rodina pana Taussiga, on, jeho žena Ludmila nar. 1899, jejich dvě děti, dcera Eva nar. 1923 a syn Jiří nar. 1928 a sestra Ant. Taussiga Klára, nar. 1897 se musela hlásit jako všichni židé. Majetek jim byl zabaven a oni odvlečeni do Terezína 23.února 1942.
Klára, sestra Taussiga, provdaná za rolníka Pomajzla čp.30, se mohla zachránit, neboť měla za muže křesťana. Pomajzl však, aby zachránil svůj statek, dal se s Klárou rozvést a tím se stala čistou židovkou.
Nikdo z nich se už nevrátil, všichni zakončili své životy v Terezínské pevnosti.
Pro dokreslení doby přepisuji vzpomínku jednoho našeho občana na tuto rodinu, kterou uveřejnil již ve Stehelčevské zpravodaji č.9/1997.
V době okupace – někdy v roce 1941 nebo 1942, kdy ještě Němci vítězili na všech frontách a slavili se svým „V“. Snad proto ještě tolerovali taneční zábavy i v protektorátě. Mě bylo tehdy krásných jednadvacet let a spolu s kamarády jsme chodili v naší obci na zábavy zvané „čaje“. Na jednu z nich přišla, stejně jako statní chlapci a děvčata, zatančit si také Eva Taussigová. Uprostřed nejlepší zábavy se najednou ozval sálem výkřik: “Židé ven!“ Taneční rej se v němém úžasu zastavil. Co teď? Několik z nás se sebralo a výtržníka jsme vyprovodili ven. Evě jsme domluvili, aby to nebrala na vědomí a tančila dál. Zábava pokračovala, ale incident na radosti nepřidal. Nálada byla velmi sklíčená. Na další „čaje“ už Eva nepřišla. Dávno jsem na celou událost zapomněl, když jeden podzimní večer se ozvalo zaklepání na dveře. Venku byla tma a celá rodina seděla doma u kamen. Ve dveřích se objevila Eva Taussigová. Připomínám, že jsme k této rodině neměli žádný vztah, ani k nám nechodili mandlovat prádlo (maminka měla tehdy mandl a my s bráchou jsme měli vždy zlost, když někdo přišel s prádlem, protože zatím co jiní kluci hráli fotbal, my jsme museli točit klikou mandlu). Maminka se Evy ptá, co ji k nám přivádí a Eva odpovídá, že se jde s námi rozloučit, protože dostali příkaz do transportu Židů: „Tady na památku nesu Oldovi dvě knihy od spisovatele Paul de Druid – „Lid má právo žít“ a „Děti musí žít“. Ptám se celý užaslý, proč mě a za co? A ona mi připomenula výše uvedenou událost z taneční zábavy. Říkám jí: “Evo, já ty knihy nemohu přijmout, vždyť jsem pro Tebe nic neudělal, snad jen to, co ostatní chlapci.“ A ona na to hned diplomaticky: „tak je, prosím Tě, vezmi ode mne do úschovy a až se vrátím, tak mi je dáš zpět. Budu si myslet, že jedu někam daleko na výlet…“ 18ti nebo 19ti letá dívka, kolem které jsem celou dobu chodil, aniž bychom si řekli jediné slovo, mě podala tyto dvě knihy a odešla. Přesně 24.prosince 1942 jsem dostal další dárek – povolání na nucené práce do Říše. Evu Taussigovou jsem víckrát neviděl. Z „výletu“ se už nevrátila.
OTTO a AMÉLIE TAUSSIGOVI
Ve 30. letech minulého století žilo v Chotuticích sedm osob židovského vyznání. V domě č. p. 114 dožíval svá poslední léta jejich bratr, bývalý obchodník a vážný v cukrovaru ve Velimi Josef Kornfeld. O ovdovělého otce se starala dcera Amélie spolu se svým manželem Otto Taussigem původem ze Stehelčevsi na Kladensku, který obchodoval s obilím a pracoval rovněž jako tovární vážný. Manželství Amélie a Otty zůstávalo dlouho bezdětné, až po deseti letech se jim narodila dcera Hanka. V domě provozovali koloniál zděděný po Améliině zemřelé matce. Z ekonomických důvodů však byly nuceni svůj obchůdek v roce 1936 zavřít. Ve zlověstné atmosféře druhé republiky a následného ustanovení protektorátu zemřeli Josef a Antonie Kornfeldovi. Stárnoucí manželé Friedmannovi zůstali v domě sami. Z oken mohli pozorovat vojáky Wehrmachtu, jejichž třicetičlenná posádka se usadila naproti v hostinci U Metzlů. Nastalo období perzekuce. Židům byla omezena svoboda pohybu, byl jim zabavován majetek, nakupování v obchodech bylo umožněno jen ve vyhrazených hodinách, vstup na veřejná místa, např. do hostinců nebo biografů, zcela zakázán. Židovské děti se nesměly účastnit vyučování na českých školách. Otto a Amélie se sice snažili Hanku, toho času žákyni obecné školy v Radimi, ochránit před diskriminací zatajováním jejího židovského vyznání v úředních dokumentech, tato jejich snaha se ale nesetkala s úspěchem. Spolu s Friedmannovými se ocitali v čím dál větší izolaci. Nebyli zaměstnaní. Jejich jediným příjmem byla finanční podpora židovské obce ve výši 500 korun měsíčně. Od září 1941 museli všichni nosit na veřejnosti pevně připevněnou žlutou hvězdu. O měsíc později byl Taussigovým zabaven a vydražen dům. „Zločin“ v Kouřimi.
Ve výpovědi z 8. listopadu 1941 Otto Taussig prohlašuje: „Jsem plným Židem a jsem si vědom, že se na mě vztahují zvláštní zákony pro Židy,“ přiznává se k obviněním a dodává: „Uvědomuji si také, že jsem za své jednání trestně odpovědný.“ O co tehdy šlo? O dva dny dříve se v Kouřimi konal pohřeb Emila Hellera, židovského majitele zalešanské továrny Delicia. Emil Friedmann, který v této první československé výrobně sušeného mléka pracoval třicet let jako skladník, se chtěl pohřbu bývalého zaměstnavatele zúčastnit. Protože se ale necítil dobře, poprosil Taussiga, aby ho doprovodil. Když dorazili vlakem do Kouřimi, do zahájení pohřbu zbývalo ještě mnoho času a protože bylo chladno a nevlídno, rozhodli se, že se půjdou ohřát a občerstvit do místního hostince. Aby mohli dovnitř, sejmuli si z kabátů židovské hvězdy a schovali je do kapes. To ale neušlo pozornosti všímavému občanu, který je spěchal udat na četnickou stanici.
Sejmutí hvězdy bylo potrestáno pokutou 100 korun. Tím to ale přinejmenším pro Taussiga neskončilo. Kvůli nepovolenému vycestování do Kouřimi a návštěvě hostince byl na konci listopadu zatčen a patrně nějakou dobu držen ve vyšetřovací vazbě v Kolíně. Výsledkem zahájeného řízení byl dvouměsíční trest odnětí svobody, který si měl odsedět v soudní věznici v Pardubicích. Taussig opakovaně žádal o odpuštění či alespoň oddálení nástupu do výkonu trestu z důvodu nuzných poměrů své rodiny a především zhoršujícího se psychického onemocnění manželky, o kterou musel pečovat. I když úřady zůstávaly vůči jeho prosbám netečné, do Pardubic nakonec nikdy nenastoupil.
Příkaz do transportu dorazil do Chotutic v červnu 1942 (tj. o měsíc dříve než uvádí záznam v obecní kronice). Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich umíral v nemocnici Na Bulovce, zatímco nacisté hledali „pachatele atentátu“ a rozpoutávali v zemi teror. Taussigovi a Friadmannovi se museli dostavit do budovy obecní školy na Zálabí v Kolíně (dnešní ZŠ Ovčárecká), kde se shromažďovali Židé z kolínského oberlandrátu. Amélie se svou rodinou neodjela pravděpodobně z důvodu hospitalizace v některé z pražských nemocnic či psychiatrických léčeben. Po krátkém pobytu v Zálabí, byli Otto, Hanka a manželé Friedmannovi přesunuti prvním kolínským transportem do Terezína. Stalo se tak v pátek 5. června 1942, den po smrti říšského protektora.
Terezínské ghetto se během léta zaplňovalo Židy ze všech částí protektorátu i říše. Amélie přijela 3. srpna transportem z Prahy. Lidí den ode dne přibývalo, životní podmínky se zhoršovaly, byl hlad, nemoci, nápor na psychiku internovaných stoupal (Taussigova mladší sestra Emílie spáchá v lednu následujícího roku sebevraždu). Otřesné poměry panovaly zejména v bloku E VII v bývalých kasárnách Kavalírka, kde živořili bez náležité péče staří a nemocní lidé včetně manželů Friedmannových. Tady na pokoji č. 20 v polovině září zemřela šestaosmdesátiletá Karolína na bolestivý zánět tenkého střeva.
Ve čtvrtek 15. října 1942 odjel z bohušovického nádraží vlak s označením „Bv“. Odvážel dva tisíce obyvatel terezínského ghetta, jejichž průměrný věk činil 69 let. Ve vlaku jel i sedmasedmdesátiletý Emil Friedmann. Transport „Bv“ byl šestým z řady osmi naplánovaných, které plnily příkaz odvézt deset tisíc starších a nemocných českých Židů do vyhlazovacího tábora v Treblince. V ghettu nebyl požadovaný počet takových lidí, a tak v zájmu naplnění kvóty byli jejich mladší příbuzní povzbuzováni k tomu, aby se do tzv. „Alterstransportů“ sami hlásili. Není moc pravděpodobné, že by se Taussigovi přihlásili dobrovolně, nicméně v pondělí 19. října byli osmapadesátiletý Otto, jednapadesátiletá Amélie s dvanáctiletou Hankou vyzváni, aby si zabalili věci a hlásili se na nádvoří Ústecké kasárny. Zde setrvali v karanténě do čtvrtka 22. října, kdy následoval pěší pochod do Bohušovic a nástup do vlaku s označením „Bx“. Na transportním příkazu měli napsáno: „Do jiného ghetta na Východ.“ Cesta trvala dva až tři dny, které cestující trávili bez jídla a vody.
Co následovalo po příjezdu do Treblinky, lze jen přibližně rekonstruovat na základě svědectví několika málo přeživších. V tomto táboře se chodilo z vlaku rovnou do plynových komor. Na rampě museli Židé zanechat všechna svá zavazadla. Tady zřejmě viděl Otto svou ženu a dceru naposledy. Musel jít s ostatními muži do přízemní budovy vpravo, zatímco Amélie s Hankou spěchaly do budovy určené ženám nalevo. Uvnitř bylo mužům i ženám přikázáno, aby se svlékli a nechali si u sebe jen dokumenty a jiné cennosti. Kdo se zdráhal, byl svlečen násilím. Ženám ostříhaly vlasy (později se prý používaly do těsnění od motorů). Se slovy, že následuje dezinfekční koupel, hnali je esesáci a ukrajinští dozorci nahé ven do zimy. Vše se dělo ve spěchu, v poklusu. „Rychle, ať vám nevystydne voda“, popoháněli je dozorci, aby se vězni zadýchali a v komoře pak vše probíhalo hladce. „Koupelna“ stála na konci uličky cynicky přezdívané „Cesta do nebe“. Zbývalo odevzdat dokumenty a rychle dovnitř. Za několik málo okamžiků poznali, že je konec.
Na jaře 1950 Okresní soud v Kolíně zaslal do Chotutic oznámení, že trestní řízení proti Ottu Taussigovi prohlašuje za „nicotné“. Dopis se na soud vrátil nedoručen s poznámkou na obálce, že adresát je po smrti. Bezpráví bylo zas o něco rychlejší než spravedlnost a příběh rodiny Taussigových a Friedmannových v tomhle není ničím výjimečný. Liší se jen tím, že je to příběh lidí, kteří žili své životy v místech, kde je žijeme my dnes. Chtě nechtě k nám a k našemu domovu patří a je dobré o nich vědět, protože jsou pro nás varováním, kam až může vést nenávist a nesnášenlivost, když je společnost v sobě živý a dá jim volný průchod. Varováním, jak snadno obyčejného člověka rozemele soukolí dějin, je-li těmito běsy poháněno. V únoru 1943 musel na příkaz Heinricha Himmlera personál tábora v Treblince otevřít hromadné hroby a těla obětí spálit, aby navždy zmizela z paměti. Věřím, že se jim to nepovedlo.
Na památku těchto „obyčejných lidí“, kterým nebyl dopřán „obyčejný život“ jsme pojmenovali jednu z ulic naší obce ulicí Taussigových.
Zdroj: Obecní kronika Stehelčeves