Šestá keš z volné série Zapomenuté hrady věnovaná hradu, který začíná být v posledních letech znovu objevován …
Jsme si vědomi, že samotnému hradu Drahotuš (či též Drahotuch, jak bývá ve starší literatuře rovněž označován) je již věnována keš Drahotus GCV78T založená už v r. 2006, která se nachází v jeho jádře. Ale stejně jako u hradu Puchart se k této výrazné hradní zřícenině vztahuje řada pověstí, s nimiž by bylo škoda vás hráče geocachingu neseznámit a nevyužít jich k vytvoření jednoduché mystery keše.
Poloha hradu Drahotuš na kopci nad podhradní obcí Podhoří
Založení hradu spadá do druhé poloviny 13. století do doby vlády Přemysla Otakara II. Byl postaven Bohušem z Třeblovic někdy před r. 1278, kdy je o hradu první zmínka, a je tedy o cca 30 starší, než nedaleký mnohem známější hrad Helfštýn, který stojí na protější straně údolí Moravské brány. Bohuš rovněž nechal založit nedaleké městečko Drahotuše, konkurenci města Hranice, které jej však posléze po svém vysazení brzy zcela zastínily. Bohuš si hrad postavil jako reprezentativní sídlo s tím, že hrad současně nepochybně plnil i kontrolní funkci na obchodní stezce vinoucí se pod ním údolím Bečvy, a začal se psát po něm jako pán z Drahotuš.
Erb pánů z Drahotuš
Jednalo se typický bergfritový hrad, tedy v jeho čele stála mohutná obranná věž, zde okrouhlá. Bylo jí třeba, protože hrad byl založen na konci poměrně strmě klesajícího skalního hřbetu, což se ukázalo jako velká nevýhoda po rychlém rozvoji palných zbraní od počátku 15 století. V nepokojné době v čase bezvládí po úmrtí posledního přemyslovského krále Václava III. a před nástupem mladého krále Jana Lucemburského se hradu za nejasných okolností zmocnil loupeživý rytíř Friduš z Linavy, pán na hradě Račicích u Vyškova a pravděpodobný zakladatel nedalekého hradu Helfštýn. Ten byl vystavěn vlastně načerno na panství pánů z Drahotuš. Poté, co se Jan Lucemburský ujal vlády, podnikl vojenskou výpravu na Moravu, aby zde sjednal pořádek a nastolil zemský mír. Král mj. dobyl Fridušův hrad Račice. Ten se pak králi podrobil a na jeho rozkaz rozbořil „silný hrad Drahotušů“. Tehdy poprvé došlo k jeho závažnému poškození. Hrad byl však zřejmě pobořen jen částečně, ne zcela zničen, protože již r. 1323 na něm opět pobývají páni z Drahotuš. Polovina 14. století se nese v duchu soudní pře, kterou vedli páni z Drahotuš s tehdy nejmocnějším moravským rodem pánů z Kravař, kteří se za neznámých okolností zmocnili obou hradů Drahotuše a Helfštýna. Drahotuš byl nakonec sice přiřknut pánům z Drahotuš, Helfštýn však zůstal v rukou Kravařů. Páni z Drahotuš si však hradu dlouho neužili, protože jej již v r. 1371 prodali zeměpánovi markraběti Janu Jindřichovi. Jeho syn markrabě Jošt jej ve finanční nouzi v r. 1392 zastavil dalšímu významného moravskému rodu pánům z Cimburka.
Parkánová zeď v čele hradu nad příkopem, za níž se ukrývají zbytky bergfritu
Starý trojprostorový palác z 13. století
V neklidných dobách na konci husitských válek, kdy loupeživý rytíř a zemský škůdce Jan z Messenpeku násilně držel Helfštýn, zmocnil se kolem r. 1437 hradu Drahotuš jiný loupeživý rytíř Boček Puklice z Pozořic, bývalý husitský velitel (o něm viz podrobněji níže pověst Loupežníci na Drahotuchu). Zřejmě za jeho držení byl hrad v první polovině 15. století přestavěn a zejména nově opevněn baterií předsunutých opevnění. Poté, co Boček odtud v r. 1463 odešel, se vrátili původní majitelé Cimburkové. Ti si však poté hrad dlouho neponechali, neboť již r. 1476 Ctibor z Cimburka prodal zboží s hradem Vilémovi z Pernštejna za 7 000 dukátů. Za vlády Pernštejnů, kteří se soustředili na zvelebování a zdokonalování fortifikace nyní již mnohem významnějšího a mohutnějšího Helfštýna, pozbývá odlehlý Drahotuš významu a sídelní funkce, je ponechán svému osudu, a někdy v letech 1491 až 1494 zcela opuštěn a jako nepotřebný rozbořen. Pravděpodobně tehdy byla jeho bergfritová věž zničena záměrným výbuchem střelného prachu. Masivní kusy jejího zaobleného zdiva byly při tom rozmetány do okolí a dodnes se nacházejí chaoticky rozesety po zbytcích hradního jádra. Výbuchem byly pobořeny i ostatní hradní budovy. Stalo se tak proto, aby se hrad opět nestal doupětem zemských škůdců a nepřátel krále Matyáše Korvína. Proč ale Pernštejnové jen nepobořili hradby a neodstranili střechy na budovách, a zničili i věž, což bylo nepochybně hodně pracné a vzhledem k spotřebovanému množství střelného prachu i velmi nákladné, zůstává záhadou. Tehdy byl hrad zničen podruhé a již definitivně podlehl zkáze. Už v roce 1543 se hrad Drahotuš uvádí jako pustý.
Nový palác z 15. století a zbytky bergfritu v pozadí
Hradní budovy byly patrné ještě na kresbách hradu z 18. století. Poté se již definitivně rozpadly a nepochybně byly rozebrány na stavby v okolí. Kamenné zdivo bylo rozebíráno mj. na přestavbu kostela v Drahotuších a nepochybně také na přestavbu podhořského kostela pod kopcem a přístavbu věže k lodi a rovněž stavby císařské cesty za Marie Terezie, ale nepochybujeme, že si každý sedlák v okolí také nějakou fůrku kamení přibral a že dobrá polovina domů a stodol v Podhoří a okolí je postavena právě z hradního zdiva.
Zbytky hradu viditelné ještě v 18. století
Z hradu se v současnosti dochovaly zbytky přízemí paláce, fragmenty možné věžovité brány, hospodářských budov, hradeb a mohutné válcové věže, kterou zničil výbuch, v čele hradu nad šíjovým příkopem.
Archeologické nálezy
Hrad byl chráněn na západě a východu příkopem vylámaným ve skále a hlubokým až 11 metrů a na severu v místě oddělujícím zbytky zdiva věže od hřebene nad hradem dosahoval hloubky dokonce až 15 metrů. Na jeho dně se měla nacházet cisterna či dokonce studna. Dnes je dno příkopu pokryté kamennou sutí, která jakékoliv stopy po vodní zásobárně zakryla. Příkopu byl z vnější strany obehnán valem zřejmě zakončeným palisádou a na severozápadní straně před ním ještě byl ještě zbudován druhý kratší a mělčí příkop vyúsťující do hlavního šíjového příkopu (pokud ovšem nešlo o původní úvozovou cestu s přístupem do hradu od severozápadu). Ani tak hluboký a až 25 metrů široký šíjový příkop však v souvislosti s překotným vývojem palných zbraní na přelomu 14. a 15. století a jejich zvyšujícím se dostřelem a účinností nebyl k ochraně dostačující, a v pozdějších letech za husitských válek se naplno ukázala potřeba ještě více oddálit první střet s útočníky od hradu, aby nemohl být hrad z vyvýšeného hřebene snadno ostřelován.
Hlavní šíjový příkop, vlevo jádro hradu, vpravo vysunutá pevnůstka
Směrem k severu je proto stoupající hřeben přetnut ještě několika dalšími příkopy a vyvýšenými pahorky (dobře viditelnými i na snímcích LIDAR), na nichž stávaly věžovité strážní objekty zbudované ze dřeva a hlíny. Celým předsunutým areálem s četnými skalními výchozy dnes prochází dobře vyšlapaný, leč strmý lesní chodník, a kromě pohledu na fortifikační zbytky nabízí i několik nádherných vyhlídek do hlubin údolí Pekla a na okraj Oderských vrchů.
LIDAR
Výhledy z předsunutých opevnění na Kopánky a Peklo
Stejně jako dnes byl přístup k hradu zřejmě z rokle s potokem s krásně zachovaným kamenným mostkem údajně z r. 1780. Jeho stáří uváděné na tabulce KČT můžeme brát s rezervou, žádné relevantní historické prameny neuvádějí jeho skutečné stáří. Byť zde musel stát můstek již v době existence hradu, ten současný zřejmě středověkého původu není. Možná byl vystavěn v souvislosti s rozebíráním hradu v 18. a 19 století právě z jeho zdiva pro lepší dopravu kamení do údolí.
Kamenný můstek
Přístup do jádra hradu zůstává za současného stavu poznání nejasný a existují na něj různé názory. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že vstupní brána do jádra hradu se nacházela v přízemí hranolové věže v jihozápadním rohu jádra hradu a že brána do vlastního palácového nádvoří s hlavní věží měla podobu průjezdu palácem. Přístupová cesta na východě byla po celé délce střežena valem (který hrad chrání i na západě) a podle všeho musela ještě projít přízemím obdélné budovy položené níže ve svahu na východě, kterou zřejmě lze interpretovat jako první hradní bránu. Ani tento závěr však není zcela bez problémů, protože podle některých pramenů plnila tato stavba úlohu zázemí studny, která se měla v jejím prostoru nacházet; pozice první brány v těchto místech by pak byla značně nelogická.
Zbytek stavby ve svahu pod hradem, snad první brány; v popředí propadlina, která je někdy považována za zasypanou studnu
Vstupní cesta do hradu v hypotetickém příhrádku na jihovýchodě je zpevněna nasucho kladenou plentou, která – i s ohledem na podobu dalších hradních staveb – evokuje možnost uzavření tzv. srubovou ohradou typickou pro stavby doby husitské. Pokud ovšem není uvedené zpevnění až dílem novověku, jak by tomu naznačovalo novověké vymezení lesní cesty na jihu a západě, které bohužel vedlo ke zničení části středověkých situací. Příhrádek před příčným starým palácem byl ohrazen parkánovou hradbou a možná v něm stály další lehčí objekty, v současné době v hromadě suti již nezřetelné.
Domnělá druhá brána do vnitřního hradu na jihovýchodě
Půdorys hradu a předsunutých opevnění
Jedna z možných rekonstrukcí hradu a předsunutých opevnění
Podle R. Vojkovského je stavba v jihovýchodním nároží jádra nikoliv věžovitou bránou, ale jen pilířem zpevňujícím nárožní věž či baštu, a přístupová cesta do hradu vedla jinudy, obtáčela obvod hradu od jihu, vedla pod valem až k severozápadnímu nároží, zde se zalamovala a vedla odtud po dvou nástupních plošinách v příkopu do vnitřního hradu bránou pod bergfitem. Bez moderního archeologického průzkumu je těžké rozhodnout, která varianta je správná.
Rekonstrukce hradu a předsunutých opevnění dle R. Vojkovského
s alternativním přístupem do hradu od severozápadu
Samotný hrad byl obehnán obvodovou cca 2 metry širokou hlavní kamennou hradbou a rovněž parkánovou hradbou, jejíž zbytky jsou patrny zejména na jižní straně a na severu v čele hradu pod bergfritem nad příkopem. Parkán nejspíše vzniknul už ve 13. století, avšak za zřejmě za Bočka byl přestavěn. Jádro hradu je učebnicovou bergfritovou hradní dispozicí, kde se na severu nad nejméně dvouprostorovým novějším palácem k nebi tyčila válcová věž, která měla průměr 8 až 9 metrů a vzhledem k malým vnitřním rozměrům patrně nebyla obytná. Z tohoto paláce zůstalo dodnes zachováno nevysoké přízemí s patrnými dveřními i okenními otvory, které bylo odkryto při nelegálních amatérských vykopávkách ve dvacátých letech minulého století, a pomalu se bohužel rozpadá. Názory na stáří budovy se rovněž různí. Někdy je považována za přístavbu až z doby Bočka z Pozořic, jindy naopak za nejstarší hradní palác. Opačnou stranu nádvoří na jihu tvořila minimálně trojprostorová budova označovaná jako starý, pod níž se ještě více na jihu nacházel již zmiňovaný obdélný dvorek obehnaný parkánovou hradbou s hranolovou věží s pilíři v jihovýchodním nároží jako možnou bránou. Na některých kresebných rekonstrukcích jsou však v místech starého paláce zobrazovány dvě menší obdélné budovy s průjezdem mezi nimi. Na východní straně východního paláce vybíhá do příkopu výčnělek. Snad je to pozůstatek po dřevohlinité dělostřelecké baště z Bočkových dob chránící vstup do hradu, možná je to však jen výsypka po amatérském archeologickém průzkumu z r. 1929. Další podobný výběžek se nachází i ve východním valu, a může jít rovněž o dřevohlinitou baštu z 15. století chránící přístupovou cestu do hradu. Na protilehlé straně hlavního příkopu na severu se val přimyká ke skalnímu bloku, na němž stávala vysunutá pevnůstka (viz dále).
Další 2 možné rekonstrukce hradu
lišící se v podobě zástavby hradního jádra
Unikátní je u hradu Drahotuš právě existence několikrát zmiňované soustavy předsunutých opevnění na hřebeni stoupajícím severně od vlastního hradu, které ho chránily před obléhateli. Opevnění vznikla zřejmě po husitských válkách kolem poloviny 15. stol., kdy se hradu zmocnil válečník Boček Puklice z Pozořic, a byla reakcí na rozvoj palných zbraní, zejména dělostřelectva právě za husitských válek. Hrad byl nově opevněn šíjovou pevnůstkou nad velkým příkopem a minimálně dvojicí předsunutých opevnění oddělených příkopy, které zamezovaly přístupu k hradu po hřebeni nad ním. Jednalo se zřejmě o věžové objekty ze dřeva a hlíny, jen u jednoho nejblíž hradu nad příkopem je však patrná kamenná podezdívka. Na druhé straně mohutného hradního příkopu před čelem hradu totiž stála vysunutá pevnůstka, tvořená asi hranolovým alespoň zčásti zděným věžovitým objektem (dochovaly se jeho základy) a malým dvorkem. Pevnůstka je rozčleněná dvěma příkopy. Někteří autoři ji ve svých představách spojují dřevěným mostem s čelem hradu, aby strážní sloužící v předsunutých opevněních měli přímou komunikační trasu do hradu. Pevnůstka byla od stoupajícího hřebene oddělena nepříliš širokým a hlubokým příkopem vylámaným v skalním hřbetu. Úlohou pevnůstky byla jednak ostraha příkopu, jednak (a to zejména) ochrana hradu na nejohroženější straně, kde má hřeben podobu táhlého stoupání od hradu směrem na sever. Její datování zůstává za současného stavu poznání nejasné, může tedy pocházet z první fáze výstavby hradu v 13. století, neboť už tehdy si museli být stavitelé vědomi nevýhod stavebního místa hradu, ale může také být až výsledkem opevňovacích prací v 15. století za Bočka z Pozořic. Buď jak buď, v pokročilém 15. století by už nebylo toto opatření dostatečné, a proto celou stoupající ostrožnu před pevnůstkou zabralo nové táhlé, asi 200 metrů dlouhé vysunuté opevnění s dalšími dvěma pevnůstkami. Půdorysná dispozice i technologie provedení (zemní těleso s plentami z nasucho kladených kamenů, doplněné o lehčí konstrukce na koruně) ukazují na husitský původ fortifikace, jejíž vznik lze podle všeho spojovat s Bočkem Puklice z Pozořic.
Vysunutá pevnůstka před hlavním příkopem
První předsunuté opevnění mělo úzký velmi protažený tvar zakončený na horní straně v čele zřejmě budovou či věží. Před ní se nachází hluboký příkop s téměř nedochovaným valem. V pravděpodobně ohrazeném prostoru se na západní straně nachází plošina, na níž mohla být další věž, strážnice či obytná budova.
První předsunuté opevnění za dalším šíjovým příkopem
Šíje se skalním žebrem odtud pokračovala vzhůru až k zakončení v podobě samostatné pevnůstky. Toto nejvzdálenější a současně nejmohutnější předsunuté opevnění s výrazným centrálním kruhovým pahorkem se nacházelo 250 m severně od čela hradu a vlastní jádro převyšovalo zhruba o 50 m. O jeho zástavbě můžeme opět jen spekulovat. Mohl ji tvořit velký kruhový dělostřelecký objekt, nebo více objektů s dřevohlinitou baštou či věžovitým objektem v čele. Centrální téměř kruhový pahorek obklopuje ze tří čtvrtin mohutný příkop a val, který se na severu rozšiřuje a tvoří nástupní plošinu pro most, či rovněž sloužil jako dělostřelecký post. Před tímto valem je vyhlouben ještě jeden mělčí příkop. Jen na západní straně, kde je svah hřebenu nejprudší a částečně skalnatý a příroda se zde sama postarala o ochranu, příkop a val absentují. Všechna předsunutá opevnění byla zřejmě vzájemně pospojována dřevohlinitými opevněními, možná nasucho kladenou zdí, případně palisádou. Na východní straně je téměř po celé dálce vidět terénní zlom, který by mohl být pozůstatkem takové zdi a mělkého příkopu zaknečeného valem. Ze západní strany pro strmost svahu nebylo třeba takové opevnění budovat, alespoň se zde nenacházejí žádné pozorovatelné stopy, zde zřejmě postačila jen palisáda.
Mohutné druhé předsunuté opevnění za dvojitým příkopem a valem
Záhada dvou hradů Drahotuch
Nad osadou Rybáře v protějším svahu masivu Maleníku v ohybu trati Gabrielka se nahoře nad cestou na výběžku kopce Křivý mimo všechny trasy nacházejí odlehlé záhadné reliéfní pozůstatky menšího opevnění, které je místními rovněž občas označováno názvem hrádek Drahotuch. Někteří keškaři jej budou znát z odlovu keše Zanikle tvrze a hradiště - bonus I (GC1C5MN). Opevnění je tvořeno přibližně kruhovou či vejčitou plochou o rozměrech cca 40 x 45 m s mírně se svažujícím severovýchodním ukončením, které poté poměrně prudkými svahy spadá k ohybu silnice pod ním. Na jihu, západě a částečně i severozápadě je lokalita dobře výrazná díky terénní hraně, kterou centrální plato převyšuje okolní terén o 1 – 1,5 m. Nejméně chráněná prudkými svahy je lokalita od jihozápadu, západu a částečné severozápadu. Podél západní a severozápadní strany jádra se nachází plochý terénní stupeň, který muže být snad pozůstatkem setřelého a rozplizlého valu a přikopu. Stupeň má dnes šířku maximálně 2,5 až 4 metry. V čele plata na jihu je tento terénní stupeň setřelý, stejně tak na severu, kde však díky prudkým svahům nemusel být ani plánován. Zdali jde opravdu o vysoký stupeň setřelosti, či zda zde nikdy nebyl vybudován příkop a val zcela dokončen, zůstane navždy záhadou. Na jihovýchodě terén pozvolna pokračuje do plytkého sedla, na západě pozvolna, později prudce terén spadá dolu. Na jihovýchodní a východní straně spadají od znatelné hrany území svahy prudce dolů. Plocha lokality je poměrně rovná, pouze jihozápadní obvod nese náznak rozplizlého širokého suťovitého valu. Jiné, výraznější terénní tvary se na zde nevyskytují. Názory starších regionálních badatelů právě do tohoto místa situují nejstarší sídlo pánů z Drahotuš, údajného předchůdce dnešního hradu téhož jména, jehož existenci dovozují z nejasností a rozporů v dobových pramenech. V místě dosud neproběhly řádné archeologické vykopávky, který by dobu vzniku opevnění jednoznačně zodpověděly, nicméně dle posledních průzkumů povrchovým sběrem nálezů se zdá, že jde spíš o pravěké opevnění (starší eneolit – kultura nálevkovitých pohárů a starší doba železná – platěnická kultura). Vzhledem k nečetným nálezům středověké keramiky sice není vyloučena ani možnost krátkodobého využití této polohy i ve středověku, o hledaný domnělý středověký hrádek Drahotuch se však zřejmě nejedná.
Půdorys opevnění Rybáře
Opevnění Rybáře, stav v r. 2011
Jak jsme již psali výše, stejně jako o jiných hradech v okolí (viz keš Helfstynske povesti GC598TG a naše keš Povesti o hradu Puchart GC80T08) i o tomto hradu se vypravuje řada pověstí. Zde je několik z nich.
Pověst o srdečném pozdravu z Helfštýna, jenž zničil hrad Drahotuše
Již od pradávna se mezi lidmi vyprávěla pověst, že Drahotuše a Helfštýn dostali dva bratři – dvojčata. Ze svých hradů se zprvu zdravili a dorozumívali pomocí praporů. Po nějaké době svou komunikaci značně vylepšili. Na protější hrad vystřelili ocelovou kouli z děla. Na opačné straně ji sebrali a vystřelili jako odpověď zpět. (Nepřipomíná vám to Cimrmanův nápad přepravy poštovních spěšných zásilek polním dělostřelectvem?) Takto se bratři zdravili tak dlouho, dokud jedna koule netrefila na Drahotuších prachárnu. Následný výbuch roztříštil velkou věž a její úlomky zasypaly celý hrad. Od té doby byl hrad opuštěn.
Na této pověsti je zajímavé, že oba hrady opravdu vlastnili bratři Ctibor a Jan Tovačovští z Cimburku. V jejich době se už skutečně používala děla. A jak jsme si již pověděli, věž byla rozbořená výbuchem střelného prachu. Jediné, co na této pověsti moc nesedí, je dostřel tehdejších děl pohybujících se v řádech stovek metrů. Hrady jsou od sebe přece jen vzdáleny vzdušnou čárou 6 kilometrů.
Výhled z Drahotuše na obec Loučku a hrad Helfštýn v pozadí; zde si můžete udělat představu o skutečné vzdálenosti obou hradů
O hradních dvojčatech v Moravské bráně
S hradem je spojeno vícero pověstí o bratrech, jejichž osudy jsou navzájem propojené. Dle následující pověsti spolu vyrůstali na hradě v době válečné bratři Prokop a Beneš, ale po dosažení dospělosti se rozdělili tak, že na Drahotuši zůstal Beneš, a na nově založeném hradě Helfštejně Prokop. Ten musel vytáhnout do války, a těžce se loučil s nemocným bratrem, který byl pro svou zákeřnou nemoc upoután na lůžku. Zlá předtucha obou bratrů se vyplnila. Prokop byl zabit v boji. V tu dobu se nad Drahotušem spustila bouře a Beneš na lůžku uviděl ve snu průhlednou postavu svého bratra s mečem v ruce. Nepochyboval, co se stalo, neboť mu Prokop před odchodem do boje slíbil, že bude Beneš první, komu dá zprávu o svém osudu. Benešovi to zlomilo srdce a odebral se za zemřelým bratrem. Ráno jej našli bez života. Oba bratři tak zemřeli ve stejný den, jak si to již jako hoši představovali, přesvědčeni o tom, že by jeden bez druhého nemohl žít.
Pověst o šťastném návratu pana Albrechta z Cimburka z tureckého zajetí
Pan Albrecht se prý rozhodl podstoupit pouť do Jeruzaléma, ne snad aby odčinil své hříchy, které často páchali zbloudilí rytíři, ale pro upřímnou spásu své duše. Ačkoli musel na Drahotuši zanechat svou milovanou rodinu, rozloučil se v r. 1403 se všemi věrnými a s několika sloužícími odjel do daleké země.
Dojel šťastně a pomodlil u Svatého hrobu. Při návratu jej však přepadli Saracéni, družiníky do jednoho pobili a pána samotného zajali a prodali do otroctví.
Plynula léta a pán se z cesty nevracel. Na Drahotuši bylo čím dál smutněji, a to ještě netušili, že jejich milovaný pán v nejhroznějších útrapách musí hloubit zavodňovací kanály a je s ním hrubě zacházeno. Protože od něj nešly zprávy, ačkoli slíbil, že po některé z výprav vracejících se na Moravu pošle aspoň pozdrav, pomýšleli už na nejhorší. A tu se k tomu ještě lstivý sluha Bedřich dopustil bezbožné krádeže a se šperky a penězi, které byly zamčeny v pokladnici, uprchl neznámo kam. Na Drahotuši bylo jako o pohřbu a taky už milého pana Albrechta jako nebožtíka oplakávali a na jeho kdysi věrného sluhu spouštěli hněv Boží.
Pan Albrecht si v otroctví již zoufal a jen vzpomínka na milé doma jej udržovala při životě, ačkoliv naděje na záchranu nebo návrat domů nebyla žádná. V nejhorším, kdy si už Albrecht chtěl vzít raději život, aby už nemusel snášet útrapy a bití bezvěreckých dozorců, někdo jej oslovil v jeho mateřštině. Byl by rád i za posledního krajana, a tu navíc poznal v blízkém člověku svého nejvěrnějšího sluhu Bedřicha, který jej neznámo jak nalezl a přinesl s sebou i pánův hradní poklad.
Se zlatem už to pak šlo jako po másle. Turek machometán za přinesené peníze a šperky pana Albrechta propustil, protože si za takový obnos mohl koupit nejméně pět jiných, a Albrechtovi a jeho sluhovi zbylo i na cestu domů. Oblékli si turecký oděv, aby zase nepadli do zajetí, a přes Benátky se šťastně vrátili domů ke svým rodinám. Pan Albrecht pak svého sluhu prý odměnil 300 groši za záchranu.
Loupežníci na Drahotuchu
Život na Hranicku nebyl v minulosti žádný med. Vyrazit si do lesa znamenalo riskovat střet s loupežníky, kteří měli svá sídla nebo skrýše na starých hradech Svrčově, Puchartu a Drahotuchu, ze kterých dnes už zůstaly jen kusy zdí a valy. V průběhu staletí sloužil dvěma lupičským bandám i Helfštýn. Také na hradě Drahotuch, jehož zříceniny jsou dodnes v lesích nad Podhořím, žili loupežníci. Ti se prastarého hradu hájeného jen slabou posádkou násilím zmocnili na konci husitských válek v r. 1436, když byli vyhnání na konci husitských válek z hradu a města Odry. Pod vedením Bočka Puklice z Pozořic, moravského rytíře, husitského hejtmana, nájemního žoldáka a loupeživého rytíře vyrážela skupina mužů na loupežné výpravy do okolí. Bočkovi se tento hrad stal na dlouho jeho sídlem, ze kterého i nadále po skoro 30 let pořádal loupežné výpady do okolí a trápil veškerý kraj. Pravděpodobně on se pustil i do rozšiřování opevňovacích prací na samotné hradní fortifikaci. Do svého predikátu pak také se vší náležitostí uplatňoval jméno „nově nabytého“ sídla (Boček Puklice z Pozořic a na Drahotuši).
Bočkovo loupežení tkvělo kromě přepadání kupců, hradů, měst a vesnic i v bezprávném vybírání vrchnostenských berní, „desátků“ a jiných platů z obsazených osad. Ale i na mnoha cizích panstvích jednoduše raboval majetek nejen poddaných, ale i samotné šlechty. Často si také na „dobré slovo“ půjčoval různé zboží a majetek, který už nevracel, ani nevyplácel. Toto podvodné jednání mu zajišťovalo krátkodobé obohacení, nutné k jeho životnímu standartu, jejž ztenčovala potřeba financování polovojenských a válečných aktivit. Tak si na něj stěžovala Anežka z Valdštejna, že jí ze zapůjčených šperků vyloupil drahokamy. Pešíkovi ze Zbraslavic proti vůli držel dva zástavní rybníky, na něž mu jím byly půjčeny peníze. Jindy zas Bočkovi lidé odvedli Janovi z Dobrčic u Přerova prasata, která si odvezli na svůj hrad. Na olomouckém kramáři vyloudil nějaká sukna a další jeho zboží, které mu nikdy nesplatil. Podobně Pavlovi ze Sovince odcizil 14 tun ryb a odvedl koně i s vozy. Boček Puklice se také po svém bratrovi stal majitelem známého moravského hradu Štramberku. Za držení štramberského panství rodem Pukliců existovala na kopci Kotouči v jeskyni Černá díra velká penězokazecká dílna, chvatně opuštěná pravděpodobně při jejím prozrazení.
Boček vyklidil hrad Drahotuš až v r. 1463 a celý kraj si pochybně velmi vydechl. Boček Puklice zemřel někdy po r. 1466, kdy z pramenů mizí, snad stářím, snad jej přece jen dohnala světská spravedlnost a odplata za jeho činy.
Tajná chodba na Drahotuši
Co by to bylo za hrad, kdyby na něm nebyl aspoň jedna tajná chodba. Z 2. poloviny 19. století je příhoda, kterou popisuje v r. 1897 průvodce Helfštejnem. Je to doklad o tajné chodbě.
Na Drahotuši se jistému střelci namanul před lety lišák, který vklouzl do doupěte. Střelcův pes za ním. Střelec očekával, co se stane. Jak ale byl udiven, když uslyšel za chvíli štěkot na dosti vzdáleném místě. Chvátaje tam, spatřil psa již venku a při důkladnějším pátrání shledal, že lišák vklouzl do staré, místy sesuté tajné chodby hradu, vedoucí do údolí „Pekla“ které se nachází pod hradem.
Morové ženy
Za starodávna jezdili sedláci z Pobečví kupovat zrno na setí až do Holešova. Dávalo prý největší úrodu. Tak jel jednou sedlák Řehoř se zrnem domů a po deští se vylila Bečva z břehů. Když přijel k řece, uviděl stát u brodu dvě vyhublé ošklivé ženské. Nic se mu nelíbily, ale bylo mu jich líto. Lávky ani mostu nikde kolem nebylo a ty ženské chtěly na druhou stranu a ukazovaly směrem k hradu Drahotuš.
„Hej, vy dvě! Pojďte ke mně na vůz! Mám fůru těžkou, ale vás tam ještě uvezu,“ křikl na ně.
Ženské se nedaly dlouho pobízet. Vylezly vzadu na vůz a Řehoř práskl do koní. Voda byla prudká a koně šli ztěžka. Sedlák měl co dělat, aby vodu přejeli. Když byli na druhé straně, bylo mu zase do řeči a vyptával se: „Odkud jdete, ženské? Ještě jsem vás tu nikdy neviděl. A kroj máte také jiný, než nosí naše ženské.“
Ale těm nebylo do hovoru. Seděly na pytlech s obilím a držely se, aby nespadly. Od paty k hlavě měly bílé oblečení jako smrtky. Když sedlák na ně pořád dorážel, jedna z nich řekla:
„Jdeme z daleka, v nohách už máme pěkný kus cesty a za sebou ještě větší kus práce,“
„A kampak jdete?“ nedal se odbýt sedlák.
„Jsi moc zvědavý a budeš toho litovat. Jsme morové ženy a jdeme do Oseku*. Žes ale byl k nám hodný a převezl nás přes řeku, něco ti povím. Nikomu to však neříkej! Až přijedeš domů, náklad shoď na humno a na vůz nalož jídla na tři dny. Potom vezmi ženu, děti a čeládku a ujížděj z dědiny! Nikde se však nezastavujte ani neohlížejte! Mor je zlá nemoc a mohla by stihnout i vás. Když na veselském kopci počkáte tři dny a tři noci, můžete se vrátit domů. My už tu nebudeme.“
Sedlák byl hrůzou bez sebe. Ani nevěděl, jak dojel do dědiny. Když dojeli k bráně, morová žena mu poručila, aby zastavil.
„Dál už s tebou nepojedeme. Ty ale pospěš a udělej, jak jsem ti řekla! Jinak se můžeš rozloučit se životem.“
Ženské slezly s vozu a každá se dala po jedné straně cesty kolem chalup. Sedlák práskl do koní a zastavil až na humně. Když složil náklad, vyjel před chalupu. Žena ho už čekala.
„Připrav honem na tři dny jídla! Musíme rychle odtud,“ poručil jí sedlák a začal shánět děti a čeládku.
„Ty ses zbláznil, muži! Kam chceš jet? Hody jsou teprve za kolik neděl.“
„Na nic se neptej a dělej! Jde nám o život.“
Rychle na vůz naložili několik pecnů chleba, hrnce sádla, uzenou kýtu a obrok pro koně. Děti posedaly do sena a čeládka na konec vozu. Když sedlák zavřel vrata, všem nařídil, aby se cestou neohlíželi, jinak na ně přijde morová rána. Žena však byla hrozně zvědavá a nedala muži pokoj, až jí všechno pověděl.
„A odkud to víš? Proč jsi mi dříve nic neřekl?“
„Když jsem jel přes řeku, svezl jsem ty dvě ženské, co roznášejí mor po dědině. Máme co dělat, abychom všemu ujeli.“
Sedlák hnal koně jako by hořelo. Selka však chtěla za každou cenu ty morové ženské vidět. Vyhlížela je zleva i zprava a nedala si říci. Tak se stalo, že ji chytla morová rána a zemřela. Když dojeli na místo, museli ji pohřbít.
Za tři dny se vrátil sedlák s dětmi a s čeládkou zpátky. Celá dědina vymřela na mor, jak ty dvě ženské předpověděly. Dobytek naříkal hladem a lidé z okolí přišli na pomoc. Za dědinou vykopali veliký společný hrob a všechny mrtvé tam pohřbili. Hezkou řádku let to trvalo, než se dědina zase zalidnila a morové ženy nikdy nikdo už neviděl.
* nyní Osek nad Bečvou (pozn. ownera)
Zakletý hrad
A co by to bylo za hrad bez pověsti o pokladu. Před dávnými časy se jeden zemanský synek ze Záhoří vydal do světa, aby si vysloužil rytířské ostruhy. Se svým sluhou jel přes hory a doly, až dojeli k řece Bečvě. Když ji k večeru přebrodili, strhla se veliká bouře. Diviš nevěděl, kam by se schovali. Vtom sluha spatřil v dálce světlo.
„Podívej se, pane! Támhle svítí. Pojeďme tam! Snad nám dají nocleh.“
A vydali se oba k půlnočním horám za světlem. Dlouho jeli v bouři a nepohodě a nepotkali cestou ani živáčka. Potoky se rozvodnily a příval vod jim strhával koně. Když dojeli k horám, uviděli na skále pevný hrad. V oknech se svítilo.
Kamenitou cestou vyjeli nahoru a sluha zabušil na bránu. Čekali dlouho, ale nikdo jim nepřišel otevřít. Opřeli se tedy do vrat a ta se před nimi sama otevřela. Na nádvoří nebylo nikoho, ale ve stájích bylo světlo. Stálo tam plno krásných koní a jen dvě stání byla volná. Žlaby přetékaly obrokem, seno v žebřinách nastláno do vysoka, ale Diviš nebyl spokojen.
„Kdyby nebylo toho povětří, raději bych otočil koně a jel jinam. Zde se mi to ani trochu nelíbí.“
„Jen žádný strach, pane! Když je tak dobře postaráno o koně, bude i o nás,“ těšil ho sluha.
Uvázali koně a vešli do domu. Všude bylo podivné ticho. Nikde ani hlásku. Na konci tmavé chodby zahlédli pod dveřmi paprsek světla. Když dveře otevřeli, v komnatě na stole byla připravena večeře pro dva a v rohu ustlána dvě lůžka. Z talířů se kouřilo, jako by je právě přinesli z kuchyně. Protože měli oba hlad, pustili se s chutí do jídla. Celý ten čas nikdo nepřišel.
„Tohle je zakletý hrad,“ povídá sluha zemanovi. „O hosty se starají královsky, zadarmo to však asi nebude,“ a napil se vydatně vína.
Diviš zůstal sedět u stolu a čekal, co se bude dít. Sluha lehl a hned usnul. Venku stále pršelo. K jedenácté se tiše otevřely dveře a v nich se objevila paní v černém závoji. Diviš vyskočil od stolu, ale ona mu přátelsky pokynula rukou.
„Jen seď a poslechni, co ti povím! Jsi na hradě Drahotuši. Můj muž tu byl kdysi pánem a měli jsme spolu deset synů. Všichni se však stali loupežníky. Okrádali v dědinách poddané, přepadávali kupce i chudé pocestné. Za několik let tohoto nekalého řemesla nashromáždili veliké poklady v hradních sklepeních a lidé je za to prokleli. Od té doby tu každou noc straší a čekají na vysvobození. Když přečkáš v hradě tři dny a tři noci, vysvobodíš je. Nebude to lehké. Budou se tu dít všelijaké věci a ty nesmíš promluvit jediného slova. Prosím tě, Diviši, vysvoboď je!“
Diviš nebyl schopen odpovědět. Když mu paní pokynula rukou, zmizela. Vtom se celý hrad otřásl v základech a do komnaty se nahrnulo deset vzteklých psů a dotíralo na Diviše. Ten seděl jako zařezaný za stolem, ani se nepohnul. Jak odbila dvanáctá, všechno se rázem ztratilo. Celou tu dobu sluha spokojeně oddechoval na loži. Diviš ho nebudil. Ustlal si vedle něho a únavou hned usnul.
Když se ráno probudili, na stole byla připravena snídaně a ve stáji měli koně plné žlaby. Sluha byl radostí bez sebe a pochvaloval si: „Pane, to je život! Tady bych chtěl žít až do smrti.“
„Ty snad, ale já bych byl raději sto mil odtud,“ povzdechl si Diviš a s mysli mu nešla ta hradní paní a všechno to, co v noci zažil.
Po snídani si oba prohlédli hrad. Komory byly plné zásob, truhlice přetékaly penězi a zlatým náčiním. Všude bylo vidět pečlivou ruku hospodyně, ale za celý den nepotkali živé duše. Diviš chtěl vyjít z hradu a podívat se kolem. Když přišli k bráně, našli ji zavřenou na deset západů. Nezbylo jim, než se vrátit a přečkat noc.
Po večeři vypili dvě konvice vína a sluha se chystal hned na lože. Ale Diviš nechtěl zůstat do půlnocí sám a povídá:
„Poslechni, ty spíš jako dřevo. Zůstaň dnes v noci se mnou a uvidíme, co se tu bude dít!“
"Jak chceš, pane!" řekl sluha a posadil se ke stolu naproti Divišovi. Za chvíli mu však hlava klesla a usnul tvrdým spánkem. Marně ho Diviš budil. Sluha spal, jako když ho do vody hodí.
K jedenácté hodině se rozletěly dveře a do komnaty vběhlo deset vlků s ohnivýma očima. Hrad se otřásal v základech a vlci vyli jako pominutí. Běhali kolem stolu a dotírali ze všech stran na Diviše. Ten seděl za stolem, ani se nepohnul. Když pak odbila půlnoc, všechno zmizelo. Diviš vstal a zatřepal sluhou: „Pojď si lehnout! Ty bys zaspal i soudný den.“
Druhého dne bylo všechno jako prvého. Jídla měli do sytosti, koně odpočívali u plných žlabů, brána zůstala zavřena na deset západů. Diviš se sluhou prochodili většinu dne po nádvoří, sklepeních a komnatách, ale nikoho nenašli. Nebýt těch koní ve stájích a holubů ve věži, zdál by se hrad opuštěn. Když bylo navečer, povídá Diviš sluhovi: „Dnes tolik nepij! Spíš jako dub a nic neslyšíš.“
„Dobře, pane! Ale na co mi to bude, když se tu stejně nic neděje. Už dávno jsem se tak dobře nevyspal jako ty dvě poslední noci.“
Sedli spolu k večeři a sluha se vína ani nedotkl. Když táhlo k jedenácté, šla na něho zase veliká dřímota. Ať dělal, co dělal, o jedenácté usnul jako špalek. Právě v té chvíli vstoupila do komnaty hradní paní a měla závoj ze dvou třetin bílý.
„Držel jsi se statečně, Diviši! Ale ta třetí noc bude nejhorší. Cokoliv se tu bude dít, musíš vydržet a nesmíš ze sebe vydat ani hlasu, jinak bude vše na věky ztraceno.“
Když paní zmizela, strhla se nad hradem veliká bouře. Do komnaty vtrhlo deset divých mužů a sápali se na Diviše. Chtěli ho roztrhat. Diviš seděl beze slova u stolu, ani se nepohnul. Vtom před ním praskla s velikým rachotem kamenná podlaha a z černé díry uprostřed komnaty vylezl veliký drak. Z ošklivé tlamy mu šlehal oheň a křídly tloukl o zem. To už Diviš nevydržel. Vzchopil se, vytáhl meč a jedním máchnutím uťal drakovi hlavu.
Potom všechno zmizelo a Diviš padl ve mdlobách na zem. Jak tam dlouho ležel, nevěděl. Když se probudil, byl už bílý den a sluha mu podával nádherný šat.
„Pospěš si, pane! Hrad je plný čeledě a jeho pán už tě netrpělivě očekává.“
Diviš si dlouho nemohl vzpomenout, co se s ním v noci dělo, a tak mu sluha všechno pověděl. Když se převlékl, šel se sluhou do velké hradní síně, kde na něho čekala paní s deseti syny a svým manželem. Všichni mu děkovali za vysvobození.
„Už nám zbývá jen málo času,“ řekl Divišovi hradní pán. „Hrad a s ním všechno, co k němu náleží, patří od této chvíle tobě. To je tvoje odměna. Jen o jedno tě prosím, naprav brzy naše chyby! Vrať poddaným v dědinách, co jim patří a vládni spravedlivě, ať tě nestihne stejný osud jako nás.“
Když pán domluvil, všichni zmizeli a jen bílý závoj hradní paní zůstal ležet na dlažbě. Diviš ho zvedl a pečlivě uložil sobě na památku. Pak přišlo služebnictvo a vítalo nového pána na hradě Drahotuši.
Diviše čekalo mnoho práce a povinností. Nejprve rozdal lidem pole, louky a něco peněz, aby napravil bývalé křivdy. Potom kdo chtěl, ten odešel. Když poddaní poznali dobrotu nového pána, většinou v dědinách zůstali. A Diviši zůstalo ještě tolik peněz, že za ně dal vystavět nedaleko hradu při řece Bečvě kostel, špitál a hospodu a tak dal základ k budoucímu městu, které po čase dostalo jméno Lipník. Za tyto zásluhy král povýšil Diviše do panského stavu.
A jednoho dne se rozjel rytíř na Záhoří pro krásnou zemanku, kterou už dávno miloval a požádal ji, zda by nešla za něho. Když mu to panna přislíbila, dostalo se jí panského daru. Diviš dal nevěstě krásný bílý závoj hradní paní. Potom se spolu vrátili na hrad Drahotuš a byla slavná svatba. Na hradním nádvoří zatím postavili pacholci dřevěné lavice a stoly a lidé scházeli se na svatbu z celého okolí.
Každý něco přinesl darem. Mouku, proso, slepici, pytel hrachu, vepříka nebo žejdlík krupice na kaši. Zkrátka to, co kdo měl doma. Muzikanti vyhrávali do tance a všichni se veselili a radovali, nejvíce ženich s nevěstou.
Jak se tak v tom kole otáčeli, odkudsi přiletěl vítr a sebral nevěstě ten krásný bílý závoj. Nesl ho výš a výš a trhal rozmarně na drobné kousky, které padaly na lesy a louky, pole a pastviny. A od té doby se kousky závoje objevují znovu a znovu v slunných podzimních dnech a lidé jim říkají „babí léto“.
Ohnivý drak
Také se vypráví, že se na hradě Drahotuši jednu dobu objevoval ohnivý drak. Někteří badatelé jej ztotožňují s drakem z předchozí pověsti, my se však domníváme, že jde o jiného jedince, a že s pověstí o zakletí hradního pána a jeho 10 synů spojován být nemůže. Ostatně posuďte sami dále.
Ohnivá melanézní (tedy černá) forma draka se v Čechách a na Moravě vyskytovala vzácně, ale jeden jedinec si našel cestu právě k hradu Drahotuš. Přiletěl kdoví odkud a usadil se v dírách vykutaných v břidlici v kopcích nad hradem. Lidé se tam báli chodit, jelikož z kopce se rozléhalo dunění, praskot, rachot a řev, takže přesné místo drakova doupěte nikdo neznal. Nejčastěji létal v noci, kdy byl slyšet silný šum jeho křídel, když se vznášel nad krajinou a prolétal nad střechami chalupníků, a jen podle občasného zášlehu plamene z jeho tlamy lidé věděli, kterým směrem se pohybuje.
Nějaký vykuk z podhradí snad v prastarých lejstrech objevil či kdesi v hospodě vyslechl, jak se kdysi zbavili nestvůry v Novém Jičíně. Zde se měl zdržovat drak, kterého bylo potřeba se zbavit kuriózním způsobem – vystrčit na něho zadek, a drak pak začal sypat zlaťáky. I odvážil se mudrlant zkusit to, proč by si nepřilepšil, a rozloučiv se se ženou vydal se jednoho večera do kopců. Jelikož u setkání nebyli svědci, neví se, zda mu drak nejdříve ukousnul zadek a poté jej sežral, nebo jej rovnou sežehnul plamenem, jisto však je, že bylo slyšet z kopců řev a vidět oheň a že se nebožák domů již nevrátil.
Brzy drak vyhubil veškerou lesní zvěř v okolí a začal zalétat až k lidským příbytkům. A byl čím dál troufalejší. Zprvu se spokojil jen s domácí drůbeží, slepicemi, husami či kachnami, nepohrdnul ani králíky, ale s jídlem roste chuť, a tak brzy začal pořádat i kozy a prasata. A jak rostl a mohutněl, byl čím dál smělejší a drzejší a po pár týdnech začal lovit krávy, a to i za denního světla. To už vyburcovalo i bázlivé vesničany k činům a začali svůj dobytek bránit kosami a vidlemi a snažili se jej odehnat, avšak pokud se mu postavili, brzy na jejich chalupách zaplál červený kohout, drak jim svým ohnivým dechem zapálil střechu nad hlavou. Nyní už běžně létal i za dne a sedláci tak mohli pozorovat, jak ve vzduchu vytáčí kruhy nad kopcem Juřacka. Vypadalo to, jako by tam něco hledal, nikdo však netušil, co.
Hradní pán zprvu nechtěl proti drakovi zasahovat, bál se jeho odvety, neboť draci jsou velmi mstiví. To raději riskoval ztráty na hospodářství. Obyvatelé podhradí se proto museli sami na sebe. Poutník z dalekých krajů rolníkům poradil, aby naplnili zvířecí kůži nehašeným vápnem a solí a dali ji do blízkosti studánky, kam drak chodí pít. Drak návnadu sežere, dostane žízeň, napije se ze studánky, vápno v něm se začne hasit a vřít, drak se nafoukne a praskne. Domluveno, vykonáno. Obyvatelé vesnic pod hradem bedlivě sledovali, kde se drak snáší v okolí zdejších studánek a kde by se mohl napájet. Brzy vypozorovali, že drak chodí po poledni pít k studánce s vydatným pramenem na úpatí kopce Juřacka. Kolem ní byly četné dračí stopy s mohutnými drápy. Sedláci zabili statnou kozu a břicho jí naplnili nehašeným vápnem a solí. Poté kůži opět sešili a koza vypadala jako živá. Když byli s přípravami hotovi, umístili kozu do blízkosti studánky. Pak si vybrali stromy v bezpečné vzdálenosti, odkud viděli ke studánce a kde byli před drakem dobře skryti, a čekali skryti za kmeny a v hustých křovinách, co se bude dít. Krátce po poledni zaslechli zlopověstné šustění křídel, stromy se v proudu vzduchu rozkývaly a hrůzná bestie se už snášela ke studánce. Sotva však stanula na pevné půdě, projevovala jakýsi neklid. Podezíravě se rozhlížela kolem, jako by něco tušila. Pak se však přiblížila k návnadě. Sedláci si už pomalu začali mnout ruce, jak to dobře provedli. Ale drak byl chytrý, na vějičku jim neskočil. Spálil nastrčenou kozu silným plamenem a utíkajícím strejcům sežehl vlasy.
Od té doby řádil drak v okolí jako utržený ze řetězu a stáda krav v něm mizela jako v bezedné propasti. Nikdo z vesničanů se mu již neodvážil postavit na odpor. Drak byl už tak velký, že když se postavil na zem, jeho hlava vyčnívala nad vrcholky stromů. A když letěl, zastínil svou siluetou slunce. A bylo zřejmě jen otázkou času, kdy začne požírat i lidi. A možná že k tomu již docházelo, protože v okolí záhadně zmizelo několik vesničanů.
To už ani drahotušský pán nemohl nečinně přihlížet. Vyslal proto na draka oddíl nejlepších rytířů a zbrojnošů v čele se zkušeným lovcem, který měl netvora vystopovat. Ozbrojenci nebyli žádní hlupáci, věděli, že na draka musejí opatrně a potichu, a že bez kouzel ničeho nezmůžou, jelikož šípy i meče po dračí kůži jen sklouznou a neproniknou jí. Zašli za jedním poustevníkem, který jim poradil, jak magicky očarovat meče, aby prosekly tuhou dračí šupinatou kůži, a také jim poradil, aby si namočili své cestovní pláště do vody, aby tak byli aspoň trochu chráněni před plameny a žárem. Takto vybaveni se vydali z hradu a nehlučně se přiblížili lesem k místu, kde byl drak viděn nejčastěji klesat, a s pomocí lovce našli jednu z četných velkých hlubokých temných děr na vrcholu kopce, kolem níž byly otisky dračích tlap a z níž se ozývalo chrápání, neklamné znamení, že drak je ve své sluji a spí. Kolem mohli pozorovat žárem spečené kameny, ohořelé stromy a kmeny rozlámané na třísky a roztroušené zbytky zvířecích i lidských kostí a lebek. Když se drak probudil a s funěním začal vylézat ven z propasti, využili rytíři chvíle překvapení, ihned zaútočili a hned drakovi vážně poranili levé oko. Drak hrozně zařval, ale okamžitě začal také útočit. Bil po útočnících křídly, hrubými drápy rval zem a z obrovské tlamy chrlil oheň. Zbrojnoši se před plameny kryli stromy, štíty a plášti předem namočenými ve vodě a sekali do draka kouzelnými meči, až se jednomu z nich podařilo přerazit drakovi jedno obrovské křídlo. Bylo to už v poslední chvíli, protože drak se chystal vzlétnout a zaútočit na dotírající vojáky z výšky, což by pro ně bylo velmi nebezpečné a nejspíš smrtelné. Drak řval bolestí, až se to, ještě znásobené ozvěnou, rozléhalo daleko po kraji. Zápas nebral konce a rytíři, byť jich bylo na draka tolik, už začali umdlévat. Drak měl naopak ještě dost sil, zuřivě tloukl zbylým křídlem a mlátil ocasem do okolních skalisek a stromů, až krev a drť kamení a třísek odletovala na jeho soupeře. Rytířům se stále nedařilo zasadit drakovi smrtelnou ránu, až dalšímu z nich se konečně podařilo zranit draka na druhém oku, a tím jej konečně skoro vyřadili z boje, protože drak téměř přestal vidět. Ještě se chvíli chabě bránil a naslepo kolem sebe sekal předním tlapami a chňapal tlamou se zlověstnými zuby ostrými a zahnutými jako šavle, ale pak mu jeden rytíř přeťal zadní nohu a vzápětí poté mu nejsilnější z rytířů usekl hlavu. Drak se pozpátku zřítil i s odlétnuvší hlavou do jedné hluboké díry a jeho ostatky tam spočívají dodnes. Nikdo neměl sílu ani chuť za ním sešplhat do propasti a odnést si odtud důkaz na památku. Od té doby zavládl v kraji klid. Nikdo se však už nikdy nedozvěděl, co drak v zdejší krajině tak usilovně hledal.
Úvodní souřadnice ukazují na nejvzdálenější předsunuté opevnění, tam však rozhodně keš nehledejte. Finální souřadnice získáte, pokud správně odpovíte na následující otázky vycházející z pověstí a dosadíte je do vzorce. (Ano, víme, že se opakujeme, tak nás za to nekamenujte, my to jinak neumíme J.) Souřadnice si v klidu vyluštěte už doma, ať nám potom nenadáváte, že se v terénu to množství fotek v listingu načítá do mobilu velmi pomalu J.
Jakým neobvyklým způsobem si posílali zprávy hradní páni v pověsti o srdečném pozdravu z Helfštýna?
1) poštovními holuby, pak A = 33
2) potrubní poštou, pak A = 35
3) střelbou dělových koulí, pak A = 34
Jak se jmenovala hradní dvojčata?
1) Petronel a Benedikt, pak B = 8
2) Pravoslav a Bedřich, pak B = 2
3) Prokop a Beneš, pak B = 5
Co dostal Albrechtův věrný sluha za své služby?
1) nový iPad, pak C = 7
2) 300 grošů, pak C = 3
3) hospodu u křižovatky, pak C = 4
Co provedl Boček Puklice z Pozořic Anežce z Valdštejna?
1) ze zapůjčených šperků jí vyloupal drahokamy, pak D = 0
2) investoval její peníze do prodělečných fondů, pak D = 9
3) odmítal se s ní po zásnubách oženit, pak D = 2
Koho pronásledoval střelcův pes do tajné chodby?
1) pytláka, pak E = 36
2) jezevce, pak E = 38
3) lišáka, pak E = 37
Kde měli v pověsti o morových ženách nejlepší zrno na setí?
1) v Holešově, pak F = 6
2) v Holašovicích, pak F = 8
3) v Holešovicích, pak F = 1
Po čem se sluhovi první noc v zakletém hradě dobře spalo?
1) po houbičkách, pak G = 3
2) po brufenu, pak G = 5
3) po víně, pak G = 2
Jak byl přemožen drahotušský drak v poslední pověsti o ohnivém drakovi?
1) vystrčeným zadkem, pak H = 9
2) kouzelnými meči, pak H = 1
3) kozou naplněnou nehašeným vápnem, pak H = 2
Zjištěné hodnoty dosaďte do vzorce:
N 49°A.BCD E 17°E.FGH
a získáte finální souřadnice. Kvůli kolizím s jinými kešemi v okolí jsme keš museli posunout kousek mimo areál hradu s předsunutými opevněními, proto je krabička tam, kde je. Jelikož tu signál hodně skáče, přidáváme fotohint.
A nyní hurá na finálky. Jak už je u nás zvykem, pro první tři nálezce je v keši malá dřevěná odměna. Případná další CWG v krabičce měnit fér kus za kus.
Zdroje - Vojkovský, Rostislav: Drahotuš, Putujme 2004, svazek č. 35
- Plaček, Miroslav: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí
- Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. část - Severní Morava
- Dušek, Bedřich: Starý hrad Drahotušský nad Podhořím. Záhorská kronika XI (1928/29), č. l, s. 2-6.
- Žůrek, Karel: Drahotuše město, 1936
- Bolina, Pavel: Jádro drahotušského hradu, Sborník Kruhu přátel Muzea Hlavního města Prahy 1988
- https://www.hrady.cz/hrad-drahotuse-drahotus-drahotuch
- https://www.hrady-zriceniny.cz/hrad_drahotuse.htm
- https://pamatkovykatalog.cz/zricenina-hradu-drahotus-18871160