Vítej kačere u naší zvířátkové série, ve které se seznámíme s obyvateli lesa, luk a řek, které můžete na svých procházkách potkat a bez kterých si život nedokážeme představit. Každý tvor je jedinečný a ztráta druhu je obrovskou dírou v naší fauně.
Prase divoké (Sus scrofa), hovorově divočák, je velký sudokopytník z čeledi prasatovití. Jeho domovinou je velká část Evropy a Asie, ale člověkem bylo zavlečeno i na jiné kontinenty.
Jedná se o typického všežravce, který k životu upřednostňuje staré lesní porosty. Prase divoké bylo vždy významnou lovnou zvěří, díky čemuž se velmi často objevuje ve folklóru. Bylo z něj vyšlechtěno prase domácí, které se chová pro maso a tuk.
Prasata divoká byla odpradávna vnímána jako škodná zvěř a z těchto důvodů byl v 19. a 20. století výrazně omezen i jejich výskyt na českém území, ve druhé polovině 20. století však počet prasat divokých v Česku opět narostl.
Prase divoké je velký sudokopytník (myslivecky černá zvěř). Dospělí samci (kanci, kňouři) dorůstají délky 120–180 cm a v kohoutku měří 55–100 cm. Jejich hmotnost značně kolísá v závislosti na poddruhu, v jednotlivých oblastech se viditelně liší i v rámci evropského poddruhu Sus scrofa scrofa, v průměru však činí 50–90 kg. VeFrancii byl v roce 1999 zastřelen samec vážící celých 277 kg.
Dospělý samec prasete divokého se označuje jako kanec či kňour, samice jako bachyně, mládě od porodu (metání) do 31. března následujícího roku jako sele (případně markazín, pokud má ještě pruhovanou srst), mladý jedinec poté do 31. března dalšího roku jako lončák.
Vzhledem k poměru těla má prase divoké nápadně velkou hlavu a relativně krátké končetiny. Jeho srst je tvořená hustými štětinami, které ho chrání před nepříznivými vlivy. U některých poddruhů, zejména jihoasijských, tvoří štětiny značně dlouhou hřívu. Její zbarvení kolísá mezi rezavou, přes různé odstíny hnědé až po tmavošedou a černou. Někdy, zejména u asijských poddruhů, bývá na hlavě přítomna kresba v podobě světlého pásku, který se táhne od koutku tlamy k uchu. Během zimy je srst výrazněji hustší a tmavší. Selata jsou během prvního roku života hnědá a světle pruhovaná. V této fázi života se selata nazývají markazíni podle francouzského označení marcassin, které bylo v nezměněné podobě převzato i do angličtiny.
Mezi další nápadné znaky prasete divokého patří jeho čtyři výrazné trojhranné špičáky, jež se při dorůstání zahýbají vzhůru. Slouží hlavně jako účinná zbraň při soubojích. U samců dorůstají obvykle 20 cm, ve výjimečných případech však mohou dorůst až do délky 30 cm. Spodní špičáky kňourů myslivci nazývají páráky či zbraně a menší horní špičáky klektáky. U samic (bachyní) jsou viditelně menší a směřují směrem nahoru výrazně mírněji, navíc pouze u starších jedinců (tzv. háky). Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, jeho nejhůře vyvinutým smyslem je zrak.
Nejenže je prase divoké daleko nejrozšířenějším zástupcem celé své čeledi, ale navíc patří – a to díky zásahu člověka – i mezi nejrozšířenější pozemské savce. Jeho areál rozšíření se v průběhu staletí značně měnil a v mnoha oblastech, kde byl dříve běžný (Dánsko, Egypt, Irsko, Norsko), byl vyhuben, do některých byl naopak zavlečen a hojně se zde vyskytuje dodnes. Od 2. poloviny 20. století se však prase většinu svého původního areálu znovu osídlilo a na mnoha místech se stalo přemnoženým druhem. Jeho domovinou je téměř celá Evropa s výjimkou části Skandinávie a Velké Británie, kde byl vyhuben a později reintrodukován zpět do volné přírody. Dnes však již obývá všechny světové kontinenty kromě Antarktidy.
Přibližně od roku 1950 počet divokých prasat v Česku rapidně vzrůstá a v současnosti je v mnoha oblastech již přemnoženým druhem. V optimálním prostředí přitom připadají zhruba 2–3 kusy/100 ha lesa. Předpokladem jejich šíření je vysoká plodnost, absence přirozených predátorů a schopnost využívat téměř jakékoli dostupné potravní zdroje. Velké přemnožení a stížnosti obyvatel vedou k organizování hromadných odstřelů, např. v Brdech za jeden den počátkem prosince 2013 bylo zastřeleno 140 kusů.
Prase divoké je aktivní zejména v noci, den tráví většinou odpočinkem. Jedná se o skrytě žijící tvory, kteří se díky svým dokonale vyvinutým smyslům většinou velmi účinně vyhýbají přítomnosti člověka. Jejich přítomnost v lese však často můžeme zaznamenat díky jejich bahenním koupelím, ve kterých je bahno v loužích rozválené na velké ploše. Žijí obvykle ve skupinách, které průměrně obsahují 20, vzácně až 50 jedinců. Výjimkou jsou pouze staří samci, kteří žijí samotářsky.
Jsou schopni vyvinout rychlost 48 km/h.
Prase divoké je typický všežravec. Požírá trávu, hlízy, ořechy, různé bobule, kořeny, odpadky, hmyz, malé plazy a mršiny. Často navštěvuje pole, zvláště kukuřičná, kde dokáže napáchat značné škody. Objevuje se také na smetištích, a dokonce v obcích, kde si hledá potravu v okolí popelnic a kontejnerů. Byla pozorována divoká prasata, jak převracejí popelnice a valí je před sebou, aby z nich vysypala odpadky. Právě všežravost je jedním z hlavních předpokladů úspěšného šíření divokých prasat.
Pro dospělá prasata představuje největší nebezpečí zejména vlk nebo medvěd, selata se mohou zase stát relativně snadnou kořistí rysů, lišek,koček divokých, nebo různých dravců, popřípadě výrů. Důvodem lokálně zvýšených stavů divokých prasat je zejména způsob zemědělského hospodaření, pěstování obilovin pro energetické účely, nemožnost jejich lovu na brownfieldech a v městských aglomeracích.
Samice (bachyně) prasat divokých pohlavně dospívají v 8. až 10. měsíci života, samci přibližně ve věku 2 let. Doba páření je značně ovlivněna klimatickými podmínkami, ve střední Evropě však většinou probíhá v rozmezí od listopadu do ledna. Samice je březí 114–118 dnů. Ve střední Evropě vychází většina vrhů na období od března do května. Počet mláďat ve vrhu se pohybuje od 3 do 12. Těsně před vrhem se samice odpojuje od své skupiny a zpět se k ní připojuje až v době, kdy jsou již selata odrostlá. Selata neboli markazíni se vyznačují podélně pruhovaným ochranným zbarvením, které ztrácejí koncem prvního roku života. Během péče je bachyně přitom velmi ostražitá a v případě bezprostředního ohrožení může potenciálního predátora napadnout.
Doporučuji začít trasu od čísla 1. V nápovědě naleznete zda se keš nalézá vpravo, nebo vlevo od cesty.
Přeji krásnou procházku a vychutnejte si kouzlo tohoto lesa.
V keši není tužka.