Raoul Schránil Traditional Cache

Raoul Schránil

(24. 3. 1910 Most – 20. 9. 1998 Praha)

divadelní a filmový herec

Mosteckým rodákem byl i jeden z nejslavnějších herců československého prvorepublikového filmu, představitel milovníků a „frakmenů“, gentleman s francouzským křestním jménem, Raoul Schránil. Patřil mezi ty české herce, kteří ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století spoluvytvářeli charakter našeho filmu.

Raoul pocházel z rodiny koncertní pěvkyně a právníka. Jeho otec, JUDr. Rudolf Schránil po skončení jednoroční vojenské povinnosti přijal místo „c. a k. místodržícího koncepčního praktikanta při c. a k. okresním hejtmanství v Mostu“. V Mostě se Schránilovým nejprve narodila dcera Alexandra, o dva roky později syn. Jméno Raoul dostal po otcově příteli z Francie. Farář ovšem odmítl novorozence tímto jménem pokřtít, nebylo totiž v seznamu katolických svatých. Do matriky tak zapsal jméno po kmotrovi, kterým byl dědeček Rudolf, a jako další pak už mohla být zaznamenána jména Raoul Marian Kristian.

Z Mostu se rodina Schránilových po několika letech odstěhovala – nesvědčilo jim zdejší německé prostředí, kde Češi a zvlášť coby c. a k. úředníci neměli lehkou situaci. Při jedné protičeské demonstraci německých nacionalistů proletěla sklem zavřeného okna do Raoulovy kolébky dlažební kostka; naštěstí dopadla k nohám. Pro rodiče to bylo neklamným znamením, že je třeba Most opustit. Otec požádal o propuštění ze služeb hejtmanství a nastoupil na ministerstvo orby. Rodina přesídlila do Vídně, kde sice také převažovalo německy mluvící obyvatelstvo, Schránilovi se zde ale cítili lépe než mezi sudetskými nacionalisty na severu Čech.

Doma rodiče s dětmi mluvili česky, matka jim zpívala české písně a vyprávěla pohádky. Ve Vídni začal Raoul chodit do školy, ovšem v době, kdy byl vydán zákaz vyučování češtině na zdejších školách. Otec, který se vrátil se zraněním z první světové války a zpátky na frontu nemusel, zařídil, že jeho děti spolu s několika dalšími z českých rodin navštěvovaly byt českého dělníka, kam je přicházel vzdělávat český učitel. Když tato činnost s blížícím se koncem 1. světové války začala být nebezpečná, odvezl otec děti ke svým rodičům do Chotětova u Mladé Boleslavi.

Po skončení první světové války se rodina rozhodla pro návrat do Prahy. Raoul se později stal studentem reálného gymnázia v Hellichově ulici, ovšem kvůli své domnělé prostořekosti byl hned v prvním ročníku vyloučen nejen z tohoto ústavu, ale ze všech středních škol v Praze. S nápadem, jak situaci řešit, přišel otcův přítel, šéfredaktor Stráže severu Jožka David, s nímž se znali už z Mostu. Doporučil Raoulovi studium na internátní škole v Nieském u Zhořelce (Görlitz) v oblasti obývané Lužickými Srby. Raoul se opět ocitl v německém prostředí, od Vídně ale naprosto odlišném. Vyučovacím jazykem byla samozřejmě němčina, takže se Raoul naučil výborně německy, což později mnohokrát ocenil. Po tříletém pobytu v Nieském pokračoval ve studiu na lyceu v Dijonu ve Francii. Maturitu složil s výborným prospěchem a začal se poohlížet po nějakém zaměstnání. Bylo zřejmé, že maturita, i když na zahraniční škole, není dostatečným odrazovým můstkem do života. Raoul tedy nepříliš nadšeně nastoupil do jednoročního pomaturitního kurzu účetnictví a obchodnictví na Maděrově obchodní škole na Vinohradech. V bytě pod Schránilovými bydlela členka souboru činohry Národního divadla Jarmila Kronbauerová, ke které Raoul docházel na hodiny herectví, kteréžto lekce u něho probudily touhu hrát divadlo. Byl v ní utvrzován i míněním svého bratrance, zkušeného filmového režiséra Karla Antona, že by se měl stát divadelním hercem. Když po skončení obchodní školy nastoupil Raoul do hotelu Wilson jako recepční, jeho hlavní starostí bylo, aby mohl pokračovat v hodinách herectví, což mu toto zaměstnání umožňovalo. I v recepcích hotelů Flora a Alcron, kde posléze působil, se dalo lecčemus naučit – například vybranému chování, kterého si všímal u významných hostů. Po návratu z vojenské služby se Raoul svěřil Antonovi se svými hereckými záměry a na jeho radu zašel do kavárny Rokoko na Václavském náměstí, kde si dohodl spolupráci s principálem Šlosrem, s jehož hereckou společností pak jezdil po vesnicích. Tato anabáze stačila k tomu, aby se Schránil „otrkal“. Na jedno představení se přišel podívat také Karel Anton – a slíbil Raoulovi zajistit lepší místo, protože pro takovou „šmíru“ ho byla škoda. Slib dodržel – Divadlo Vlasty Buriana právě naléhavě potřebovalo představitele milovníka. Raoul byl angažován hned a bez jakékoli zkoušky. V divadle ale byli všichni herci spíš jen nahrávači, veškerou pozornost na sebe poutal Burian. Schránil však chtěl hrát co nejvíce a hlavně rozmanité role, nevyhovovalo mu, že se u Buriana několik měsíců uváděla jedna hra. Navíc začal dostávat stále více nabídek na filmování. Poprvé si mladého herce vyhlédl režisér Jan Sviták do filmu Milan Rastislav Štefánik, kde mu svěřil malou roli pobočníka jednoho z francouzských generálů. Skutečným Schránilovým filmovým debutem byly ale Vdavky Nanynky Kulichovy režiséra Vladimíra Slavínského, kde účinkoval vedle tak známých a populárních herců, jakými byli Theodor Pištěk, Antonie Nedošínská, Hana Vítová, Jára Kohout, Věra Ferbasová. Dalšími snímky, kde mu byly svěřeny menší role, byla opereta Na tý louce zelený v režii Karla Lamače a film režiséra Václava Binovce Jízdní hlídka.

Schránil se postupně stával hereckým profesionálem a navíc byl často vyhledáván producenty a režiséry. Už po čtyřech filmech byl tak populární (i zásluhou filmových kritiků), že režiséři pochopili, jakým přínosem bude jeho herecká účast v jejich nových filmech. Stal se rychle vzplanuvší hvězdou, idolem paní a dívek, jedním z nejvyhledávanějších filmových herců. V jeho filmografii je sice hodně filmů, nad kterými se dnešní divák shovívavě pousměje, ale tehdy diváci takové filmy žádali. V roce 1936 hrál v šesti filmech a některé z jeho rolí byly již poměrně rozsáhlé. Ke Schránilově škodě se ale našlo jen málo filmových režisérů, kteří by v něm viděli víc než „libového filmového milovníka“, frakmena, jak sám své postavy charakterizoval. Byl by ovšem sám proti sobě, kdyby odmítal role ve filmech, které sice nesplňovaly estetická měřítka filmových kritiků a náročných diváků, většině publika ale vyhovovaly. Odmítnutou roli by ostatně ochotně přijal jiný herec. Článek Naši filmoví umělci a cizina z 6. srpna 1937 uvádí: „…v nejkratší době odjede do Berlína filmovati náš mladý herec Raoul Schránil. Tomuto nadějnému herci se brzy otevrou brány jiných velkých ateliérů, poněvadž zná několik řečí a své herecké povolání béře velmi vážně a svědomitě….“ K tomu ale nedošlo, protože Schránil si byl dobře vědom ošidnosti odchodu do ciziny.

V roce 1937 hrál v devíti filmech. Odešel z Divadla Vlasty Buriana, protože by nestihl filmovat, v divadle totiž hrál každý večer, v sobotu a neděli dvakrát. Kromě svého častého filmování a občasných výjezdů se skupinou Okružní cesta (skupina herců bez pevného divadelního angažmá založená Theodorem Pištěkem, která jezdila převážně s konverzačními veselohrami po vsích a městečkách) našel prostor pro vystupování na pražských jevištích. Na divadelních prknech si chtěl vybrousit své herectví. Využíval proto každé nabídky hrát v nějakém souboru, které tehdy vznikaly třeba i jen pro jedno nastudování hry pro několik herců. V roce 1938 poznamenaném pohnutými politickými událostmi hrál Raoul v pěti filmech. V říjnu při mobilizaci narukoval jako svobodník do Nitry, demobilizace ho zastihla v Senici. Hned v prosinci začal natáčet film Holka nebo kluk s režisérem Slavínským, kde si vedle Adiny Mandlové, která byla jeho nejčastější filmovou partnerkou, zahrál další roli milovníka. Po filmech Kristián a Dědečkem proti své vůli se stal hvězdnou stálicí, o jejíchž hereckých výkonech se filmoví kritici většinou vyslovovali s uznáním. Ve filmových rubrikách různých časopisů s ním byly otiskovány rozhovory, často se objevovaly zprávy o jeho rolích i osobním životě.

O herectví Raoula Schránila projevila zájem Anna Sedláčková, která si v roce 1939 otevřela vlastní divadlo v Mozarteu v Jungmannově ulici. Divadlo fungovalo až do roku 1944, kdy byla všechna česká divadla na území protektorátu nacisty zavřena. Sedláčková kromě konverzačních her různé provenience inscenovala i hry světově proslulých autorů. I zde sklízel Schránil pochvalné kritiky. Tady se také poprvé a naposledy na Raoulovo hraní přišel podívat jeho otec. O představení se pak spolu nebavili, jen otec jakoby mimochodem utrousil: „Dělals to dobře“.

V roce 1939 hrál Schránil v šesti filmech, o rok později účinkoval v sedmi snímcích. V roce 1941 se objevil ve třech filmech, v následujícím roce natočil snímek Zlaté dno, který měl velký úspěch i u kritiků.

Raoul Schránil byl člověk činorodý. Když od jednačtyřicátého roku neměl stálé angažmá (z divadla Anny Sedláčkové po dohodě odešel) a čekalo ho jen málo filmových rolí, rozhodl se otevřít v Chotětově kino. Situaci měl ulehčenu o to, že tu rodina vlastnila rozlehlý dům, hospodu a v té době nevyužívané hospodářské budovy. Projekt na vytvoření kinosálu s balkónem a projekční kabinou zhotovil bratranec Bedřich Schránil, který pomohl i s realizací. Kino mělo příznivou polohu, hned naproti totiž bylo nádraží. Schránil se domluvil s drahami, aby posunuly příjezd a odjezd místní lokálky tak, aby začátky představení stihli i diváci z okolí. Měl mnoho známých mezi filmovými distributory, kteří mu poskytli přednostně i některé premiérové filmy. Kino bylo v provozu až do konce války, kinosál Schránil využíval i pro občasná pohostinská vystoupení známých herců.

Ke konci okupace si zahrál ještě ve dvou filmech – Čtrnáctý u stolu (1943) a Jarní píseň (1944). Brzy po opojení ze svobody po skončení války přišlo ale rozčarování. Co bylo kdysi jeho předností, když hrával milovníky ve fraku, inženýry, lékaře, právníky, důstojníky a synáčky továrníků, obrátilo se bez jeho viny proti němu. Byl bez trvalého angažmá, divadla sice prožívala mírnou konjunkturu, ale jejich repertoár se od základů změnil, stejně jako filmová výroba. Filmy připravované na konci války nebyly nikdy dokončeny (kromě Vávrova historického snímku Rozina sebranec, Krškova filmu Řeka čaruje a Fričova Třináctého revíru). V srpnu 1945 podepsal prezident Beneš první znárodňovací dekret, který se týkal československé kinematografie. Obdobně bylo s mírným zpožděním ukončeno také soukromé podnikání v divadelnictví.

 Schránil mohl svůj frak uložit do skříně. Jeho obživou se po dva roky stalo konferování zábavních estrád. Po únoru 1948 pocítil tlak nové moci v osobě ministra kultury Václava Kopeckého. Ministrova zášť vůči Schránilovi pramenila z jeho přesvědčení, že Schránilův otec byl kulak a že synové takových otců nemohou z jeviště ovlivňovat lid. Angažmá získal Schránil až díky svému příteli Františku Smažíkovi ve Vesnickém divadle, které nespadalo pod ministerstvo kultury, nýbrž zemědělství. Schránil nastoupil v listopadu roku 1949 a jeho první rolí byl dělník. Chtěl dokázat, že nemusí hrát jen frajery ve fraku. Jen jednou se v těchto letech objevil na plátnech kin, a to v Krškově snímku Mladá léta.

Pak nastalo pro Schránila velmi těžké období, kdy strávil tři čtvrtě roku ve vyšetřovací vazbě na Pankráci kvůli podezření z úmyslu emigrovat. Při soudním líčení ale bylo díky obhajobě advokáta dr. Čeřovského konstatováno, že Schránilovo provinění vůči socialistickému státu je neprůkazné. Po propuštění z vazby hledal jakékoli uplatnění, o divadle nebo příbuzné profesi nemohl vůbec uvažovat. Vystřídal několik zaměstnání – pracoval na stavbě Stalinova pomníku na Letné, stal se členem souboru Alhambry v hotelu Ambassador, dělal konferenciéra ve varieté, vrtal studny u Mariánských Lázní, dělal „zásobovače“ u ředitelství cirkusů a estrád. Pak dostal nabídku vrátit se do Vesnického divadla, v roce 1959 přejmenovaného na Státní zájezdové divadlo. Ačkoli od uvádění filmů, ve kterých hrál velké role a které z něho udělaly jednoho z našich nejpopulárnějších filmových herců, po dlouhých letech ubylo těch, kteří si ho ještě pamatovali, jeho jméno na plakátech přivádělo do hledišť mnoho diváků. Činnost Státního zájezdového divadla ale byla v roce 1962 ukončena. Schránil napsal do divadel v Pardubicích a Mladé Boleslavi, zájem projevili oba divadelní ředitelé. Rozhodl se pro Mladou Boleslav, také kvůli své matce, která žila po smrti svého manžela sama v Chotětově a chtěla mít syna nablízku.

Z Boleslavi odešel na krátkou dobu do Ostravy, odkud se poté vrátil do Prahy. Ačkoli se mohlo zdát, že vliv ministra Kopeckého již dávno pominul, přesto ministerstvo kultury nesouhlasilo s tím, aby Schránil získal angažmá v souboru Národního divadla. Přijal tedy místo v jeho náborovém oddělení, stal se kulturně-propagačním referentem. V době generální opravy Národního divadla vyjížděl soubor na zahraniční zájezdy a ředitel Přemysl Kočí bral Schránila, který uměl perfektně francouzsky a německy, částečně i anglicky, a pomáhal zájezdy organizovat, s sebou jako tajemníka.

V šedesátých letech hrál menší role v pěti snímcích, v sedmdesátých i osmdesátých letech natočil po třinácti filmech. Svou uměleckou dráhu mohl uzavřít impozantně. Přišla nabídka z vídeňského Burgtheatru, jehož ředitel mu nabízel dvě role ve hře Spiel ohne Worte. Schránil odjel do Vídně dohodnout smlouvu, pak ale roli odmítl. Znamenala by pro něho velkou zátěž, kterou už ve svém věku nechtěl podstupovat.

Raoul Schránil si na počátku devadesátých let zahrál ještě několik malých rolí v českých filmech a seriálech (Šakalí léta, Krvavý román, Zámek v Čechách, Arabela se vrací, Bylo nás pět aj.). Také se poprvé ozvala televize a režisérka Jitka Němcová mu nabídla roli v seriálu Uctivá poklona, pane Kohn. Přestože šlo už jen o nevelké role, Raoul Schránil tyto příležitosti přijímal rád a bez hořkosti. Zemřel 20. září roku 1998 v Praze ve věku 88 let.

zpracovala: Mgr. Petra Trojnová, historička města, duben 2006

zdroj: mesto-most.cz