Tato keš je součástí soutěže „Kešky bez hranic – 2025 Neandrtálec“. Více informací o soutěži najdete v listingu eventu. Přejeme příjemný a pohodový lov!
Venouš byl pračlověk známý svou neúnavnou zvědavostí a zvláštní posedlostí sbíráním i neobvyklým experimentováním. Podle dochovaných historek byl prvním pračlověkem, který se odvážil experimentovat s věcmi, o nichž ostatní sotva tušili, že by se z nich dalo něco vytvořit. Přisuzuje se mu zásadní role ve vývoji lidské zvídavosti, i když jeho nápady byly často absurdní, ztřeštěné a prakticky nepoužitelné. Ostatní členové kmene jej často nechápali, přesto se stal symbolem hravosti, fantazie a odvahy zkoušet nové věci, i když k ničemu nevedly. Encyklopedie jej uvádí jako „otce kuriózních pokusů, které nikdo nepotřeboval, ale každý si je zapamatoval“.
Venouš spal tiše, stočený u ohně, a jeho dech se mísil s hučením řeky. Když se jeho oči zavřely, sen ho vtáhl do jiného světa – světa, kde všechno bylo známé a přece úplně nové.
Probudil se v jeskyni, jejíž strop odrážel měsíc jako obrovské stříbrné zrcadlo. A on sám… nebyl oděn v drsné srsti zvířat. Na jeho těle se třpytilo cosi neznámého – šaty, hladké a lesklé, přiléhavé jako druhá kůže, která se chovala vlastním životem. Každý pohyb provázel zvláštní zvuk, něco mezi šelestem a jemným syknutím, jako by látka sama vyprávěla příběh.
Šaty byly krátké, kolem boků se vlnila lehká sukýnka, která při každém kroku lehce pleskla. Na pažích měl návleky, které zdánlivě zpomalovaly jeho ruce, ale ve skutečnosti jim dodávaly rytmus. Na nohou stály vysoké boty, jež ho nutily kráčet s elegantní křehkostí. Venouš se cítil, jako by se stal akrobatem na jevišti fantazie, a přitom měl pocit, že látka vede jeho pohyby – dráždila ho, směla se a učila zároveň.
Přičichl – vůně byla elektrická, divoká, jak bouře v trávě, dešťové kapky na kameni, noc těsně před rozedněním. Kolem něj stáli lidé z jeho kmene a s obdivem jej sledovali. Venouš se rozběhl, šaty se vlnily, látka jiskřila ve stříbrném měsíčním světle, a nesl zlatou misku, která zářila jako trofej. Cítil, že jeho místo není jen u ohně, ale někde mezi snem a skutečností, kde může být kýmkoli a dělat cokoli.
Sen se začal lehce rozpadat. Měsíc pohasl, světlo ztratilo lesk a šaty se rozpustily do vzduchu jako mlha. Venouš otevřel oči u svého ohně. Na těle měl jen drsnou, těžkou kůži. Ale úsměv mu zůstal – a s ním i pocit, že svět je divný, kouzelný a připravený k objevování.
A právě v tu chvíli ho napadlo, že by mohl být spisovatelem. Pazourkem, který mu zůstal po výrobě oštěpu, hned ráno začal psát první příběh na stěnu jeskyně písmem, které si právě vymyslel. Každý znak byl trochu šílený, trochu divoký, ale patřil jen jemu – začátek něčeho, co nikdy předtím neexistovalo.
A tehdy se ozval jemný hlas: „Venouši… co to tu děláš?“ Byla to Venuše, která stála ve dveřích jeskyně a přihlížela, jak její kovářský génius a nově objevený spisovatelský talent se realizuje na stěně jejich jeskyně.
Venouš se otočil, ruku s pazourkem stále zvednutou, a zarazil se – jako by byl právě přistihnut při něčem, co je přísně tajné, ale zároveň zábavné. Venuše se usmála, přistoupila blíž a řekla s lehkou škodolibostí: „No tak, můj spisovateli, neprozrazuj mi všechny své tajné příběhy najednou!“ Venouš se zasmál a v duchu si pomyslel, že i když píše sám pro sebe, Venuše je ta nejdokonalejší čtenářka, jakou si mohl přát.
Krabičku najdete na souřadnicích N 50°XX.XXX' E 14°YY.YYY'