Tato keš je součástí soutěže „Kešky bez hranic – 2025 Neandrtálec“. Více informací o soutěži najdete v listingu eventu. Přejeme příjemný a pohodový lov!
Venouš byl pračlověk známý svou neúnavnou zvědavostí a zvláštní posedlostí sbíráním i neobvyklým experimentováním. Podle dochovaných historek byl prvním pračlověkem, který se odvážil experimentovat s věcmi, o nichž ostatní sotva tušili, že by se z nich dalo něco vytvořit. Přisuzuje se mu zásadní role ve vývoji lidské zvídavosti, i když jeho nápady byly často absurdní, ztřeštěné a prakticky nepoužitelné. Ostatní členové kmene jej často nechápali, přesto se stal symbolem hravosti, fantazie a odvahy zkoušet nové věci, i když k ničemu nevedly. Encyklopedie jej uvádí jako „otce kuriózních pokusů, které nikdo nepotřeboval, ale každý si je zapamatoval“.
Venouš při svých pokusech objevil, že když do ohně nasype zvláštní kamínky a nechá je pořádně rozpálit, vznikne cosi tvrdšího než všechny mamutí kosti dohromady. Jiskřilo to, cinkalo to a když do toho cvrnknul kyjem, zaznělo krásné „CINK!“.
„Tohle je skvělé!“ jásal. „Udělám si z toho kyj, sekeru… nebo… počkat!“
A pak si vzpomněl, že Venuše se chystá na výlet do Dolních Věstonic s kamarádkou Praženkou. A tam, jak všichni věděli, byli místní chlapíci tak šikovní, že dokázali vyřezat Venušky z mamutoviny i se vším všudy… a Venoušovi se při té představě orosilo čelo.
„Musím Venuši ochránit!“ zvolal. Chvíli přemýšlel, jak to udělat, a pak… Venouš se dmul pýchou, že ho něco takového napadlo. „Určitě jsem první na světě, koho to napadlo!“ vykřikl.
Rychle se pustil do práce. Z lesa si přitáhl obrovský plochý balvan, který prohlásil za svou první kovadlinu. Rozžhavený kus kovu vytáhl z ohně pomocí dvou kostěných parohů, položil ho na balvan a začal do něj bušit kamenem nasazeným do malého kyje, omotaným v kůži, aby se mu ruka neupekla. Jiskry létaly na všechny strany, sousedé si mysleli, že snad přišla nová sopka, a Venouš zuřivě tloukl, tvaroval a nadával.
„Sakra, drž, ty potvoro!“ funěl, když se mu kus rozžhavené hmoty rozplácl spíš do palačinky než do užitečného nástroje. Nakonec ale palačinku ohnul, složil a zformoval do tvaru, který začínal nebezpečně připomínat velmi osobní štít. Přidal několik úzkých proužků, vykoval kroužek na přední straně a všechno nýtoval kamenným kladivem tak dlouho, až se mu zdálo, že by to vydrželo i nájezd mamutího stáda.
Když byl štít hotový, rozhodl se ho vyzkoušet. Opatrně si ho připevnil na sebe a zaklapl zámek. Byl to divný pocit – stál tam, lesklý, chráněný, ale zároveň svázaný. Zkusil udělat pár kroků a cítil pás drhnul a cinkal. Rychle zatoužil štít sundat, ale po chvíli pochopil, že to nebude jen tak. Zámek držel pevně, všechno do sebe zapadalo s dokonalou přesností a ani mamutí šlacha nacpaná do škvíry nepomohla. Nakonec se mu přece jen podařilo klíček zasunout a otočit – a v tu chvíli mu zatrnulo. Kov zaskřípal a klíček se nepatrně ohnul. Venouš ztuhl hrůzou. „Kdyby se ten klíček zlomil… nebo kdybych ho ztratil…“ polkl nasucho, „pak už bych ten štít nikdy nesundal! Musel bych ho nosit navždy.“
Z tohohle poznání polil Venouše studený pot. Poprvé pocítil, že to, co vytvořil, není jen nějaká obyčejná kovová kuriozita – ale pouto, které může být věčné.
Když ho konečně sundal, ještě na kovadlině udělal pár drobných úprav, aby Venuši, až ho bude nosit na těle, neříkala, že jí hloupě tlačí. Pak ho vzal do rukou a obdivoval jeho linie. „Hotovo! První osobní štít v dějinách!“ pronesl pyšně.
Venouš vzal svůj čerstvě vykovaný štít, ještě vonící po kouři, a slavnostně ho ukázal Venuši. „Podívej, lásko, tohle je nejlepší ochrana na světě! Nikdo ti neublíží!“ chlubil se.
Venuše si ho zkoumavě prohlížela, přejela prstem po studeném kovu a ušklíbla se: „A jak se to nosí? Vždyť to vypadá jako nějaké kovové spodní prádlo.“
„Ale ne, podívej, to je jednoduché,“ řekl Venouš a s dychtivostí vědce, který chce ukázat svůj objev, začal svůj vynález nasazovat sám na sebe. Nejprve vložil jednu nohu, pak druhou, štít studil, jak si ho natahoval kolem boků. Pak se natáhl dopředu, zaklapl důmyslný kroužek a s úsilím přitáhl zadní část. Venuše sledovala, jak se její silný, chlupatý Venouš svíjí, aby si ten lesklý, chladný štít správně upevnil.
„Vidíš? Stačí jen tady zasunout čep, tady zatlačit, tady zatáhnout za ten proužek… a… cvak!“ vysvětloval krok za krokem, celý rudý a zpocený.
„No vida, a teď už to drží,“ řekl zadýchaně a pyšně se narovnal. V tu chvíli se ale Venuše rychle předklonila, zacvakla zámek a vítězoslavně vytáhla klíč, který se na okamžik zaleskl v paprsku slunce.
„A je to! Teď z tebe udělám muže nosící štít navždy,“ zasmála se a pověsila si klíček na šňůrku kolem krku vedle svého oblíbeného jantarového přívěšku.
Venouš zkoprněl. „Počkej, to nebylo součástí ukázky!“ Ale stačil mu jediný pohled na Venuši a hned raději tiše stál.
„Ale bylo,“ mrkla Venuše. „Aspoň mám jistotu, že mi tu nebudeš pokukovat po krásné Sněžence. Vím, jak se na ni díváš. Takto zůstaneš pěkně věrný, zatímco já si jedu do Dolních Věstonic. Těším se, jak si tam s Kopretinou užijeme lázní, prý mají tři nové vany!“
A nechala Venouše bezpečně zamčeného. Venoušovi došlo, že jeho vynález je vlastně past. Past, do které se chytil on sám. Naštěstí štít nebyl tak úplně nepohodlný, jen při chůzi trochu cvakal. V duchu si umínil, že jeho příští štít musí více chránit hruď a musí se dát rychle nasadit a sundat. Lidé v osadě zprvu byli zaskočeni, ale brzy je to přešlo a začali se živě zajímat o Venoušův štít. Kdykoliv se ho na něj zeptali, stal se z Venouše hrdý vynálezce. Vášnivě vysvětloval, že je to „nejnovější ochranný prostředek“ a že jednou budou všichni bojovníci používat štít. A že třeba jednou budou mít nějaké osobní štíty i na rukou a nohou. Jenže ostatní chlapi si raději nechávali volnost – maximálně si vzali kyj do ruky. Podle Venouše jednali pošetile, když odmítali jeho štít.
Venuše se ráda chlubila ostatním ženám, že její muž je tak věrný, a že pro ní nosí štít, který nikdo jiný nemá. Ženy obdivovaly lesk kovu a ptaly se, jestli je to pohodlné. Venouš se při těchto otázkách jen usmíval, ale pokaždé, když klíč zacinkal na Venušině krku, mu přeběhl mráz po zádech.
Přesto kdykoliv se viděl v odrazu jezírka, obdivoval, jak se mu na těle blyští štít, a cítil zvláštní hrdost. Pro něho to byl symbol jeho oddanosti, jeho lásky k Venuši… a také trochu jeho prokletí.
Kdykoliv se schylovalo k nějaké bitvě, kdykoliv se objevili cizí vojáci, protože si někdo smyslel, že Venoušův kmen má moc obilí, nebo krav či ovcí, Venouš se nebojácně stavěl do první řady. Věděl, že jeho štít ho ochrání i před nepřátelskými šípy a ochrání tak svojí milovanou Venuši i jejich děti, malého Čecha, Lecha, Vesnu a další, jejichž jména si nedokázal zapamatovat.
Uběhly věky, ale jeho vynález nebyl zapomenut, naopak. Středověcí kováři jeho štít dovedli k dokonalosti tak, že se postupně rozšířil na celé tělo a tak Venouš může být považován za vynálezce předchůdce rytířského brnění. Na konci středověku, s rozvojem palných zbraní, se kováři postupně vrátili k původnímu Venoušově vynálezu a tak je jeho vynález jen v trochu modernějším hávu používán dodnes.
Krabičku najdete na souřadnicích N 50°2A.BCD' E 14°1E.FGH'