Tato keš je součástí soutěže „Kešky bez hranic – 2025 Neandrtálec“. Více informací o soutěži najdete v listingu eventu. Přejeme příjemný a pohodový lov!
Venouš byl pračlověk známý svou neúnavnou zvědavostí a zvláštní posedlostí sbíráním i neobvyklým experimentováním. Podle dochovaných historek byl prvním pračlověkem, který se odvážil experimentovat s věcmi, o nichž ostatní sotva tušili, že by se z nich dalo něco vytvořit. Přisuzuje se mu zásadní role ve vývoji lidské zvídavosti, i když jeho nápady byly často absurdní, ztřeštěné a prakticky nepoužitelné. Ostatní členové kmene jej často nechápali, přesto se stal symbolem hravosti, fantazie a odvahy zkoušet nové věci, i když k ničemu nevedly. Encyklopedie jej uvádí jako „otce kuriózních pokusů, které nikdo nepotřeboval, ale každý si je zapamatoval“.
Venouš měl zálibu, která by jiného pračlověka nechala zírat a Venuši šokovala – sbíral věci. Všechno, co mu přišlo pod ruku, se stávalo předmětem jeho pečlivé pozornosti. Šišky, oblázky, kostky mamutího svalu, kousky žulového kamene, ocasní trny triceratopse, a dokonce i kly slepicomuta – všechno to muselo skončit v jeho sbírce.
A protože Venouš byl organizovaný jen tak, jak mu přišlo do hlavy, měl v jeskyni několik tácků. Na každém tácku bylo přesně šest předmětů, seřazených do řady, tak pečlivě, že by snad vydržely i třesoucí se ruce sochy Jára Cimrmana – pokud by žil v pravěku. Když Venouš přidával nový kousek, nejdřív ho zkoumal, otočil, přikývl, pak ho přesunul na tácek. „Ano… tenhle kámen se hodí přesně mezi mamutí zub a šišku,“ mumlal si a Venuše se tomu jen smála.
Nikdo přesně netušil proč. Ani Venouš. „Proč to dělám? To je dobrá otázka,“ přiznal si jednou, když se zakukl do jednoho z tácků. „Možná proto, že když jsou všechny předměty na tácku, cítím… ehm… kontrolu nad vesmírem.“ A hned přidal do sbírky nový výběr: kousek rohu nosorožce, perleťový mušličkový úlomek, čtyři kousky vyřezané kosti a poslední, záhadný kámen, který vypadal, že se směje.
Každý večer, když Venuše odešla pokecat za Kopretinou do sousední jeskyně, sedal Venouš před jeskynní a pečlivě přeskupoval své sbírky. Přesně šest předmětů na tácek, každý v dokonalém, i když absurdním, pořádku. Někdy se zastavil a jen tak se zadíval: „A co kdyby… ehm… ty šišky chtěly změnit pořadí? Co kdyby si mamutí zub stěžoval?“
A tak pokračoval – přidával, odebíral, přesouval, kontroloval, a přestože sám nevěděl, proč ho to tak baví, byl spokojený. „Každý tácek je malý vesmír, a já jsem jeho pračlověčí správcem,“ pomyslel si pyšně.
Kdo ví – možná jednou, za tisíce let, archeologové objeví jeskyni plnou tácků s šesti podivnými předměty a budou si lámat hlavu: „Co tím chtěl Venouš říct?“ A Venouš? Ten by se jen usmál od ucha k uchu, protože věděl, že to vůbec nemusí dávat smysl.
Krabičku najdete na souřadnicích N 50°26.ABC' E 14°16.DEF'