Prolog...
“Když se před námi rozprostřela široširá pláň, po níž se líně přelévaly mělké vlny holých svahů, připadalo nám, že jsme omylem prošli branou do jiných hor. Tohle nebyly Pyreneje, jak jsme je znali. Byla to krajina mnohem bližší Skandinávii, otevřená, táhlá, nekonečná ve své šíři a nezměrná dálkou obzoru. Lehce a dočista beze strachu kladl chodec nohu před nohu kráčeje travnatou pustinou. Nebyly tu žádné překážky ani dramata. Byla to čistá a minimalistická scéna, téměř jako prázdné jeviště, do něhož teprve mají být vsazeny kulisy. Podobný výjev jsme v Pyrenejích dosud nespatřili. Byl to obraz úplně jiný, vzácný, ničemu nepodobný. Již pár dní jsme putovali svébytným Katalánskem, regionem hrdě vymezeným vůči prostředí, které jej obklopovalo, a tak nebylo s podivem kráčet krajinou, jejíž obraz do svého okolí nezapadal. Bezpochyby to vzájemně nijak nesouviselo, přesto si tyto dvě skutečnosti spolu velmi slušely.
Procházeli jsme tou zemí a mluvili spolu. O čem, to už dnes nevím. Byl to ten typ hovoru, který neruší vlastní myšlenky, nevyžaduje hbitých argumentů ani velkých slov a lze jej vést na půl mozkové aktivity. Krátké věty, strohé odpovědi, dlouhé odmlky. Hovor, který jen tak uplyne jako voda v horském potoce, bez zanechání dojmu a bez potenciálu cokoli zvrátit či ovlivnit. Byli jsme jedinými dvěma postavami v tom bezkulisovém divadle, a přesto jsme nebyli jeho hlavními herci. Přítomnost zde vykazovali pouze dva osamělí a naprosto nedůležití komparzisté mající za úkol projít obrazem skrz, bez patosu, bez zanechání jediné paměti o své párminutové existenci v tomto prostoru.”
(...)
(úryvek z knihy Trek, pot a slzy)