Tam, kde mlha zůstává
Za vesnicí je hřbitov, který nikoho neděsí. Jen občas, když se pole po dešti nadechnou a mlha sestoupí nízko, zůstává tam déle než jinde. Nepluje. Leží.
Lidé říkají, že je to jen studený vzduch. Ti, co chodí kolem brzy ráno, ale vědí své. Mlha se tu neztrácí náhodou. Zastaví se mezi náhrobky, jako by si potřebovala něco připomenout.
Někdy se v ní objeví postava. Není celá – okraje se rozplývají, tvář chybí. Nestojí u hrobů, spíš mezi nimi. Jako by hledala cestu, ne jméno. Kdo ji zahlédne, má pocit, že ho někdo míjí, aniž by se dotkl země.
Říká se, že to není duch mrtvých, ale pohřebník stínů. Neodnáší těla. Sbírá to, co po lidech zůstává rozptýlené – zapomenuté myšlenky, nevyřčená loučení, věty, které nikdo nestihl říct. Mlha mu pomáhá. V mlze jsou věci lehčí.
Ráno mlha ustoupí. Zůstanou jen studené kameny, vlhké stopy v trávě a zvláštní klid. Jako by místo bylo spokojené, že si ho někdo všiml – a zase ho nechal být.
Jedná se o vymyšlenou postavu přesně pro toto místo.