Svoboda byla tak blízko. 27. dubna 1945 byly osvobozeny Kunovice a Sady. V těchto místech se fronta zastavila. 28. dubna byly osvobozeny Polešovice, Ořechov, Vážany, Tučapy a Stříbrnice, 29. dubna Staré Hutě a Buchlovice a 30. dubna vstoupila osvobozenecká vojska do Zlechova, Tupes, Břestku a na Salaš. Současně východní sled osvobozoval severní kopce nad Uherským Hradištěm. To přinutilo poslední zbytky Němců, aby v noci z 30. dubna na 1. květen město opustily .

POTMĚLUČKA

Příběh, který se zde odehrál na konci 2. světové války, má mnoho otazníků a dohadů. Pro mnohé staroměšťany to je téma citlivé a nechtějí se o něm bavit. Tahle verze pochází z vyprávění , ve kterém tragédii popisuje Vratislav BLAŽEK, který jako jediný popravu přežil.

   Většina z pamětníku jistě zná násilné nacistické metody, kterými nás Němci častovali po šest let jejich vlády v letech 1939 – 1945. Jednou z těchto zvrhlých, velmi používaných metod bylo zajištění rukojmí, na nichž vybíjeli všechnu nenávist vůči Čechům. Praktikovali to tak, že obyčejně za jednoho vojáka, který byl pri rabování zneškodněn, usmrtili větší počet zajištených rukojmí, nehledě na to, zda to byli starostliví otcové, nebo lidé mladí.

Takový případ s velmi bolestným a tragickým koncem udál se též u nás ve Starém Městě 30. dubna 1945 při ústupu Němců před Rudou armádou. Dne 28. dubna byli v jedné čtvrti ve Starém Městě odstraněni dva němečtí vojáci. Důsledek toho byl, že na druhý den, bylo to práve v neděli, vtrhli do našich ulic němečtí vojáci, kteří si počínali velmi bezohledně. Prohledali dům vedle domu, hledajíce partyzány, a přitom zajištovali další rukojmí. Prohledávali dukladně sklepy, půdy i zahrady. Komu bylo možno, hleděl se zachránit, utéci nebo se bezpečně ukrýt. Já sám jsem měl tenkrát smůlu. Byl jsem naproti u kamaráda v ulici, kterou právě prohledávali. Když se začali dobývat do domu, ve kterém jsem se zdržoval, nezbývalo nic jiného, než se zachránit útekem do zahrady. Schoval jsem se v jednom krytě, umísteném v rohu zahrady. Zde jsem se zdržel nejakou dobu, a když jsem si myslel, že je po všem a nehrozí žádné nebezpečí, odhodlal jsem se jít domů. Šel se mnou kamarád, ale najednou jsme uslyšeli střelbu na konci ulice. To jeden ze zajištených se pokusil utéci. V tom beželi už střílející vojáci k nám, mého kamaráda vzali s sebou. Zůstal jsem stát sám, potom me napadlo, abych jim nestál na očích, a proto jsem se znovu ukryl v nejbližším domě u známých. Aniž bych tušil, byl jsem práve v domě, kde se ukryl ten, po němž němečtí vojáci před chvíli stříleli, a který se ukryl na půdě ve slámě. Jeho nenašli, ale vzali mne. Neboť už se tito nenávidění Němci hrnuli dovnitř světnice, kde jsem před malou chvílí usednul a četl noviny. Hledali ve skříních i postelích, divil jsem se, že se nedívali i pod obrazy, které byly na stěnách, tak byli duslední. Pak se zastavili v mé blízkosti a důkladně si me prohlíželi. Samozřejmě, že jejich zrakům neušly moje zablácené boty, které jsem si na zahradě velmi pošpinil. Požadovali po mne ihned legitimaci a ptali se domácích lidí, jestli patřím do jejich rodiny. Když tito odpověděli, že k nim do rodiny nepatřím, chopili se mne a vyvlekli ven. Zprvu jsem byl velmi zdešený, měl jsem hrozný strach, co se mnou bude. Neboť jeden z těch, který mne hlídal, dal na srozuměnou, že pokusím-li se o útek, budu zastřelen. Přitom mával výhružně pistolí, z které se ješte kouřilo. Vedli mne ulicí až k jednomu rohu, kde už byli shromáždeni ti, kteří skoncili tak, jako já. Byli zajištěni jako rukojmí. Všichni jsme byli neštastní při pohledu na svobodné občany, kteří stáli ve dveřích a dívali se na nás. Zatímco my, které osud těžce postihl, nevěděli jsme, co bude dál. Že to nebude nic dobrého, dokazovalo nám to, že nás 10 vojáků s namířenými automaty střežilo. Když se všichni vojáci sešli, vlekli nás do jejich tábora. Šli jsme pres náves a občané vybíhali ze zvědavosti, aby se na nás podívali a svým pohledem trochu povzbudili. To se ovšem Němcům nelíbilo, proto začal jeden německy na ně řvát. Určitě to byla nějaká hrozba, neboť potom čtyřikrát do vzduchu vystřelil. Občané se ihned schovali. Některá žena ustrašene vykřikla, z jiné strany byl slyšet pláč dítěte vyděšeného střelbou. To vše bylo pro Němce legrační, neboť se velmi rozesmáli a nás vlekli dál. Po cestě k táboru jednoho z nás pustili na základě lékarského vysvědčení. Byl to 55-letý, který je uprosil. Nás ostatní přivedli na své stanovište. Bylo to v hostinci „U Nováku.“

Zde nás zavřeli do světnice mezi ostatní rukojmí, kteří zde byli již 24 hodin a utěšovali se, že je pustí domů. Bylo nám tam rozhodně veseleji, protože nás bylo více. Dohromady nás bylo 17 osob a vzájemně jsme se povzbuzovali, přesto však jsme byli velmi smutní. U dveří seděl s připraveným automatem Němec, který nás bedlivě střežil. Na dvoře byly další stráže. To už se schylovalo k večeru. A naši, kteří se nejakým způsobem dověděli, kde jsme, přinesli nám večeři. Bylo tam mnoho nářků, strachování, prosby a vylévání citů. Nic však nedovedlo německého vojáka obměkčit. Každou chvíli přinášeli raněné Němce. V těchto okamžicích na nás pohlíželi vražednými pohledy, a každý z nás měl malou dušičku. Jedni byli pro to, aby nás ihned odstřelili. Druzí Němci však toto mínění zavrhovali, chtejíce nás předtím potrápit. Zatím my jsme seděli klidně, každý se zabýval svými myšlenkami. A ani nikoho nenapadlo, v jakém nebezpečí se nalézáme, neboť jsme byli v rukou nebezpečných vrahů, kteří při ústupu od Stalingradu páchali zvěrstva a zanechávali za sebou kupy mrtvých a potoky krve, moře slz a nepředstavitelné utrpení. Najednou nastal mezi vojáky a strážemi v našem okolí ruch a shon, neboť prišlo nařízení, že se musí rychle ustoupit. Ptali jsme se strážného, který nás hlídal, co bude s námi? A odpověd: „Do 8 hodin budete všichni doma, tak to nařídil velitel.“ Čekali jsme na tu chvíli jako na smilování boží. Každý měl radost, že té nejistotě bude konec a že se vrátí mezi své. A skutečně. V 8 hodin vstoupil mezi nás voják, který měl v rukou naše legitimace. Začal podle stárí vybírat z našich řad ty, na než zasvitlo slunce naděje a štestí. Tyto všechny totiž pustili domů. Byli to vetšinou otcové rodin a vesměs starší lidé. V tom padl do zahrady granát, asi osm metrů od nás. Ti, co byli už na dvoře, utekli ihned domů, byli jsme tlačeni zpět puškami do místnosti, kde nás zase hlídala stráž. Bylo nás tam jen sedm osob. Byli jsme velmi sklíčeni, neboť nejbližší hodiny jistě rozhodnou o našem žití. Okno se při výbuchu rozbilo a stráž se ptala, zda nejsme zraněni. Naštestí nikdo vážne, jen jeden z nás byl zraněn rozbitým sklem na rukou. Teď jsme měli strach nejen z Němců, ale i z vybuchujících granátů. Na útěk nebylo pomyšlení. Nanejvýš by mohl pomoci někdo z venku. Byly to težké, beznadějné chvíle očekávání, avšak to nejhorší bylo stále před námi.

Celou noc jsme probděli, očekávajíce ve svém zoufalství brzkého rána, od bílého dne svou záchranu. Leč zbytečně. Neboť kolem čtvrté hodiny ranní, to už bylo v pondelí 30. dubna 1945, přišli vojáci. Jeden z nich se ptal stráže, kolik je nás kusů. Stráž hlásila sedm. Natolik jsme německy rozuměli. Vedli nás přes sál na ulici. Malá jiskřička naděje v nás vzplanula. Na ulici bylo ješte šero před rozedněním. Po cestě ustupovala kolona vojska v počtu asi 500 mužů. Nás provázelo 12 ozbrojených vojáku, s kterými jsme se zařadili mezi ustupující vojsko. Pochodovali jsme s nimi směrem k Huštenovicím. Mezi námi byla stísněná nálada, neboť nevyvedli nás proto z našeho vězení, aby nás pustili, jak jsme očekávali ve svých bláhových myšlenkách. Ale odvádeli nás silně strežené ven z vesnice. Tušili jsme nejhorší. Ale přece každý z nás živil ve svém nitru malou jiskřicku naděje záchrany. Byli jsme asi 1,5 kilometru za vesnicí, když z nás jednoho vyřadili. Pak nás zůstalo šest a pokračovali jsme dále v cestě. Nakonec nás vyřadili všechny a kolona vojsk procházela kolem nás k Huštenovicím. S námi zůstalo šest vojáků. V pochodujících řadách vojska zahlédli jsme pana Ondrašíka, toho, co před chvílí z našich řad vyčlenili. Nesl na ramenou něco težkého, asi kulomet. Prošel a ztratil se nám z očí. Co s ním bylo dále jsme nevěděli. Najednou našich šest vojáků, kteří nás střežili, shodilo ze svých ramen automaty, namířili je na nás a ukázali, abychom šli po polní cestě směrem ku železniční trati. Teď jsme věděli určitě, že se blíží náš konec, že zemřeme a že nikdy nespatříme ty, kteří jsou nám nejdražší.

Na útek nebylo ani pomyšlení. Obilí v poli začínalo teprve vyrůstat, takže se nedalo nikde ukrýt. Měsíc právě vystoupil z mraků a bylo docela dobře vidět. Bylo ráno, půl páté, když jsme dorazili ku dráze, která tvoří hráz napříč velké rozlohy polí. Pod touto hrází je hluboký příkop a v ní byla v tyto dny voda. K této příkopě jsme se museli postavit čely k našim katům. Na každého z nás byla namířena hlaveň německého vražedného automatu. Je to příšerný pocit, stát tváří v tvář vrahovi a čekat na to, až se z jeho rukou na nás vyhrne smrt. Jsem si jistý, že tak jako mne, i ostatním vířila hlavou myšlenka, proč máme zemřít, když jsme nic zlého neudělali? Proč máme zemřít my mladí, když před námi se rýsuje předzvěst svobody a krásného radostného života? Stáli jsme v napjatém očekávání. Vojáci byli proti nám, míríce na nás. Poručili nám, abychom se otočili zády k nim. Vykonáno! Nikdo z nás nepochyboval, že konec přinesou nejbližší vteřiny. Přesto však žádný z nás, šesti mladých neprosil, neklekl na kolena a nežádal smilování. Bylo slyšet jen pláč. To nejmladší chlapec, osmnáctiletý, plakal, naříkal. Byly to okamžiky nezapomenutelné. Myslím, že si dovedete představit, jak se umírá. Ale má-li zemřít človek mladý, lačný života, když jeho život vlastně začíná, do toho se nikdo vžít nedovede, kdo takové okamžiky neprožil. Taktéž být zavražden bez možnosti vlastní obrany je hrozné. Za každým z nás byl jeden voják. Já jsem se pri prvním výstrelu přikrcil, takže se mne kulka při prvním výstřelu opřela jen o záda. Svezl jsem se k zemi a spadl po pás do vody. Ostatní byli nade mnou již zasaženi strelami a v posledních okamžicích svého života se asi hýbali, proto bylo do nich stříleno znovu, když leželi na zemi. Každý z nich byl mnohokrát prostřelen, ke mne přišel nakonec jeden z našich vrahů, chytl mne za ruku za zápěstí a řekl kaput. A odešli. Toto všechno, co rozhodlo o naší smrti a o mém žití, odehrálo se během dvou až tří minut.

Nevěřil jsem, jak je možné, že ještě dýchám. Po tom všem, co se kolem mne odehrálo. Měl jsem pocit, který mne nutil utíkat, prchat z těchto hrozných míst. Když jsem si vzpomněl, že než se dostanu domů, že mne může potkat ještě něco hroznějšího, než jsem prožil nyní. Záviděl jsem v té chvíli mým kamarádům, kteří byli mrtví a měli to všechno za sebou. Opatrně jsem zvedl hlavu, rozhlížel jsem se, zda nejsou vojáci nablízku. Avšak tito byli již pryč. Voda ze mne kapala, když jsem se postavil, abych se lépe rozhlédnul. Někteří kamarádi ješte vydechovali a vydávali poslední smrtelné vzdechy. Slyšel jsem, jak krev bublala z jejich stran, a to mě přivádělo k pokraji šílenství. Na nic jsem nečekal a utíkal pryč z těchto hrozných míst. Zimník, který byl napitý vodou, byl hodně težký, překážel mne v běhu, proto jsem jej vysvlékl a odhodil. Chtěl jsem ještě, než se rozední, doběhnout ke své sestře, která bydlela na okraji Starého Města. Ale čas pokročil tak daleko, že se začalo rozednívat. A mne nezbylo, než si lehnout do brázdy, aby mne vojáci ze silnice neviděli. Bylo mne velmi zima. Byl jsem velmi promočen a ráno bylo velmi chladné. Nervy vypovídaly službu po tom všem, co jsem prožil. Zima se mnou lomcovala. Nezbylo mne, než čekat celý den a ležet v polní brázdě. Nejprve večerní soumrak poskytne mne ochranu před zraky vojáků, kterých tu bylo kolem velmi mnoho. Několikrát procházeli kolem v těsné blízkosti.

Je strašné prožívat okamžiky, které jsem musel přečkat. Mezitím již objevili lidé v polích popravené kamarády a příbuzní si pro ně přijeli. To už se stmívalo a já se dostal do domu k mé sestře. Tam pokládali mne za mrtvého a byli velmi překvapeni mým návratem. Když jsem se posilnil, odvezl mne na kole švagr domů, kde již mne oplakali, ponevadž se domnívali, že mne stihl takový osud, jako ostatní. Bohudíky, nestalo se tak, ale jenom snad zázrakem, neboť jak vysvítá z celého mého vyprávění, vrátil jsem se živ přesto, že jsem to pokládal za nemožné a nemyslitelné.

Vratislav Blažek

Popraveni byli: Vlastimil Křivinka, Jan Hůsek, Ladislav Vlk, Vojtěch Omelka, Stanislav Šimíček.

Listing převzat z archivované geocache s laskavým svolením ownera roma899 .   

Geocache byla aktivní mezi roky 2012 - 2023.  - GC39DVT

První vyhotovení této geocache bylo v roce 2009 - 2011  od Miti Team - GC1MB4D