Povídá se, že v tomhle koutě lesa není ticho tak úplně prázdné.
Když se člověk na chvíli zastaví, schová mobil do kapsy a začne se dívat kolem sebe, může mít pocit, že ho někdo pozoruje. Ne nepřátelsky. Spíš zvědavě.
Říká se, že tu žije mýval, který se lidem většinou vyhýbá. Ne proto, že by se bál, ale protože ví, že málokdo se dívá správným směrem. Vychází hlavně ve chvílích, kdy les působí obyčejně a nic nenasvědčuje tomu, že by tu mohlo být něco zvláštního.
U paty tohoto stromu si prý vyhrabal noru. Nenápadnou, skoro neviditelnou. Kousek kůry, hlína, stíny mezi kořeny. Místo, kolem kterého projde spousta lidí, aniž by tušili, že pod jejich nohama leží malý úkryt s vlastním tajemstvím.
Ten mýval má zvláštní zálibu. Nesbírá věci podle ceny ani podle lesku. Sbírá to, co v sobě nese stopu někoho jiného. Malované kamínky, drobné předměty, maličkosti, které už někde byly a něco zažily. Každou takovou věc odnese do nory, prohlédne si ji a nechá ji tam – alespoň na čas.
Povídá se, že mýval dovoluje návštěvníkům do nory nahlédnout. Kdo ji najde, může se podívat dovnitř. Může si něco vzít a něco jiného zanechat, aby se příběh místa dál měnil. Malované kamínky jsou tu vítané obzvlášť – můžeš je vyměnit za jiné, nebo tu jeden nechat pro dalšího, kdo se bude dívat pozorně. Stejně tak tu můžeš směnit i jiné drobnosti, které zapadnou do charakteru tohoto místa.
Jen jedno pravidlo se nemění. Nora musí zůstat skrytá. Kůra se má vrátit tam, kde byla, a místo má znovu splynout s lesem. Tajemství fungují jen tehdy, když nejsou na první pohled vidět.
Možná je to jen povídačka, která vznikla z obyčejného úkrytu.
A možná se někde mezi větvemi ozve tiché šustnutí a mýval si zapamatuje, že jsi tu po sobě nechal něco víc než jen stopu v hlíně.