V březnu 2026 si připomínáme 100. výročí od úmrtí spisovatelky Vlasty Pittnerové!

Vlasta Pittnerová - život

Vlasta Pittnerová, křtěná Vlastimila Jenovéfa Karolina Pittnerová (1.1.1858 – 8.3.1926) byla spisovatelka, autorka naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor.
Narodila se v Polné v rodině knihkupce a starosty města. Prostředí, ve kterém vyrůstala, přálo kulturním a vlasteneckým zájmům. Její otec byl přítelem Karla Havlíčka Borovského a Boženy Němcové. Matka Anna byla dokonce kmotrou dcery Němcové - Theodory (1841).

Vlasta absolvovala měšťanskou školu v Hradci Králové. v roce 1883 se proti své vůli provdala za lesníka (panského myslivce) Weymelku (staršího s dvěma dospívajícími dcerami), se kterým odešla do Sazomína u Žďáru, později se přestěhovali do Polničky. Jejich manželství však nebylo příliš šťastné. Po četných neshodách s manželem se odhodlala k tehdy pro ženu odvážnému kroku - v roce 1893 odešla od muže a přestěhovala se do Prahy. Bydlela v malém bytě na Královských Vinohradech a žila především z honorářů za své povídky, romány a články, jež byly povětšinou uveřejňovány v různých časopisech (Zlatá Praha, Lady, Lumír), kalendářích, někdy i knižně. Pittnerová bývá označována proto také za první českou profesionální spisovatelku.

Celý život jí život ztrpčovaly neustávající zdravotní problémy. Kvůli tomu nebyla přijata již v mládí na učitelský ústav a místo studií zůstala v otcově obchodě v Polné. Když žila v Praze, časté ježdění do lázní jí narušovalo již tak skromný rozpočet. Když se přidal k nedobrému zdravotnímu stavu ještě šedý zákal, který jí znemožňoval práci a nehoda, při které ji porazil automobil (1903), její stav se ještě zhoršil. V r. 1925 už docházela dvakrát až třikrát týdně do nemocnice. Vlasta Pittnerová zemřela 8. března 1926 v sanatoriu v Praze - Podolí ve věku 68 let. Podle jejího přání byla urna s popelem vrácena zpět do rodné Polné.

V následující době ztrácelo její dílo na popularitě, bylo převálcováno knížkami oblíbené Vlasty Javořické. Za totality pak upadla zcela v zapomnění. V devadesátých letech dvacátého století se však spisovatelka Žďárských hor dočkala satisfakce, a to dokonce v rodné Polné, kde nakladatelství Romance opětovně vydalo její spisy.

Vlasta Pittnerová - dílo

Vlasta Pittnerová publikovala také pod řadou pseudonymů: Mariana Turnovská, Ladislav Žďárský, V. Popelka, Vladimír Štěpánek, V. Hasenburská a řadou dalších. Ve své době byla velmi populární, patřila dokonce mezi nejvyhledávanější prozaické spisovatele.
Za svůj život napsala asi 200 povídek se zaměřením na život obyčejných lidí, venkovskou tématiku a horské tradice. Nechybí ale také příběhy lidu měšťanského a panského. Její popisy prostředí, kde se děje odehrávají, jsou velmi plastické a podrobné a věrně zachycují lidovou mluvu z okolí Žďáru. Měla smysl pro život v lese, na vesnici, v panství i v malém městě a prokreslovala radosti a bolesti typických krajových postav.

Mezi její nejznámější díla patří:

Tichý život 
Kytice vřesu 
Lidé a lesy 
Eva a Evička 
O dřevěném chlebě 
Maloměstští vlastenci 
Z ovzduší zámků 
Na výměnku 
Páni od stavu
Trny do srdce
Ze Žďárských hor
V panských sídlech
Čtvery děti
atd.

Vlasta Pittnerová očima Evicty

Vlasta Pittnerová píše ve svých knížkách povídky a příběhy z mého oblíbeného 19. století a zároveň z mé rodné Vysočiny. Autorka věrně zachycuje venkovské prostředí a skutečný život lidí bohatých i chudých. Čtenář je vtažen do děje i do prostoru, kde se příběh odehrává. Setkává se s reálnými rodinnými a mezilidskými příběhy o vztazích rodin, překážkách v lásce, těžké práci na statku, o hříších mládí, o strastech i radostech starých lidí žijících na výměnku, o tehdy nevyléčitelných chorobách, o smrti nejbližších členů rodiny. V příbězích se můžeme setkat například s chudými lidmi z pastoušky, s myslivci, pytláky, sirotky, zámeckými úředníky, bohatými paničkami a jejich služebnými, se slepými hudebníky, žebrajícími dětmi, poutníky putujícími na Zelenou horu u Žďáru nebo do Obyčtova, obchodníky a soukeníky z maloměsta, lakomci, moudrými výměnkáři, pracovitými hospodáři i pyšnými sedláky. Občas se v příběhu vyskytne i zloděj a vrah, který skončí v rukou mušketýra a následně je odveden před samotného hraběte. 
Příběhy mnohdy ukazují důsledky lidského chování a nabízejí prostor k zamyšlení o vlastním životě. Pomáhají pochopit bolest i radost, kterou prožívali lidé 19. století.

Přečetla jsem již téměř všechny knížky Vlasty Pittnerové a v každé z nich jsem nalezla emocionální hloubku, s níž jsou příběhy napsané. Jsou odpočinkem od reality dnešní hektické doby. I když se často vypráví o nelehkém životě, text je bez agresivity, útočné dikce či vulgarity a staročeský jazyk, v němž jsou knihy psané (ta první vydání), působí jako balzám.

Ukázka tvorby Vlasty Pittnerové:

    Z výstavného mlýna, ležícího při rybníce, zarostlém palaším a olšinami, vyšla statná panímáma s dvěma děvčátky. Stanula na záprsni a volala ještě do mlýna:
    "A tak, Barčo, dej jenom pozor!"
    "Ale ano, panímámo, však nejsu doma sama poprvé," odvětila starší žena, vycházejíc ze síně na záprseň.
    Byla to děvečka, sloužící ve mlýně již dvacet roků. Byla zde dříve, než se sem tato panímáma dostala, zůstala k přání mlynářovu, ač mladá panímáma toho příliš ráda neviděla, tím méně, an pantáta se s Barčou o všem radíval, čeho bylo v hospodářství zapotřebí, odvolávaje se na dlouholetou její zkušenost.
    Znala Barča skutečně ve stavení kde jaký hřebík, na polích každou mez a mezník, ve mlýnici každou skulinu, do které by mohlo i jenom trochu prachu zalítnouti. Pracovala o hospodářově jako o svém, škrtila téměř, věnujíc každou chvilinku práci, popřávajíc si sotva času k najedení. Dovedla uhodnouti povětrnost, pozorujíc mraky, větry, západ a východ slunce, let ptáků, hemžení hmyzu, již o vánocích soudívala, jaký bude rok, a radila pantátovi, kam má jaké obilí seti, podle toho, jak byla pole sušší či mokřejší.
    A pantáta si vážil této její zkušenosti.
    Barča neodcházela leč v neděli do kostela a to na ranní, podělavši dříve vše ve stavení, takže nikdy se v ničem neomeškala.
    V neděli odpoledne konala domácí práce, ve svátky chodila do mlynářova lesa, kde na rozhraní pozemků, k mlýnu patřících, stála zděná kaplička s polozašlým obrazem sv. Prokopa, postavená některým z mlynářových předků. Zde sedávala asi hodinku, modlíc se růženec. Někdy stírala si slzy. Na besedu do dědiny nechodila nikdy.
    Ale panímáma, ač byla již deset roků ve mlýně, Barči se nenaklonila a trpěla ji v domě, že musela.
    A přec byla Barča i jí oddána jako věrný pes a dcerušky mlynářovy, dvojčátka, vychovala téměř sama. Málo práce měla matka s těmito, Barča od narození je opatrovala, hýčkala, krmila, Barča učila je choditi, předříkávala jim slovíčka, učila je modliti a zpívati písničky! Ještě nyní na prahu poopravila dětem šatečky, urovnala věnečky ve světlých, zkadeřených vláskách, pousmála se na ně, a jak odcházely podle břehu potoka na stavidla se ženoucího, hleděla za nimi, pokud se jejich bílé šatky mihaly v zeleni olšin.    
    Jako veliké bílé květy, jako labutě plující v zeleni, kmitala se děvčátka a za nimi kráčela panímáma v svatební své hedvábné sukni barvy rozkvetlých pivoněk, v župce z tmavomodrého sametu, v zlatém čepci. Jako mlynářka dovolila si o velkých svátcích, pak jdouc na svatby nebo za kmotru, tento nositi, jindy vázala si jako ostatní panímámy z dědiny šátky hedvábné i tibetové na pokosmo na hlavu.
    Ráda nosila však zlatý čepec již proto, že bylo viděti pod ním pěkné její černé vlasy, lesklé jak perutě havraní.
    Vůbec se mlynářka Olšovská, jak mlynáři po mlýně v olšinách příjmení nesli, ráda strojila a těšilo ji vdanou, jak těšívalo ji svobodnou, ohlédli-li se za ní lidé i pro pěkný ústroj i pro vlastní hezkost.
    Však proto vyvolil si ji mlynář za ženu, že byla hezká, že nebylo jí rovno v celém okolí, snad v celých horách. Nedbal mlynář Olšovský, že byla Verunka dcerkou ze zanedbaného, robotou stíženého pololánu, ač sám svobodník mohl dostati dceru rovněž ze svobodnického gruntu nebo mlýna.
…
    Zatím mlynářce známí i méně známí chválili dvojčátka, jichž prý si při průvodu kde kdo pro nápadnou podobu povšimnul.
    "Jak se volajou?" tázal se někdo.
    "Obě po Panence Marii," odvětila mlynářka. "Sám pan farář nám to poradili, aby měly obě jeden den svátek. Téhle říkáme Maruška a téhle Mančinka."
    "A smělo to bejt? Dvě sestry a jedno jméno?" divila se kterási kmotra.
    "Vždyť slyšíte, že to panáček sám poradili. Hu dvojčat to je ledacos dovoleno. Taky jsem slejchal, že když jsou dvojčata, hoch a děvče, tak že se smějou i vzít za manžele," rozkládal starý soused.
…
    Hnala se bouřka od hor, tak náhlá a prudká, jak bývají poslední bouřky. Malý mrak vystoupil nad lesy, šířil se úžasně rychle, zdálo se, že stává se tmavějším a tmavějším až do černa. Již zakryl slunce, leč horké dusno trvalo dále a větřík měnící se ve vítr dul těžké závěje prachu v mocných kotoučích po silnici. … Zahučel hrom a zablesklo se.
    "Pánbůh s námi a zlý pryč!" zvolala mlynářka a děti to opakovaly. … Déšť počal se líti proudem...

(z knihy Statečná mlynářka)

Stručný děj knihy Statečná mlynářka:

Román vypráví o mladé hezké mlynářce, která na počátku svého manželství ráda ukazovala své postavení a bohatství a pohrdala svými služebnými a výměnkáři. Po tragické smrti jejího prvního muže prožije obrovský zlom – učí se shovívavosti, pokoře a vnitřní síle. I když čelí pokušení se sblížit se s jiným mužem, rozhodne se raději uzavřít smíšené a ne zcela šťastné manželství s vypočítavým mlynářem ze sousedství, aby se pokušení vyhnula. Teprve po letech těžkostí a hledání sama sebe dospěje ke smíření se se svou situací a získá úctu vesničanů v okolí.

Krátce řečeno, kniha líčí morální a citové proměny hlavní postavy pod vlivem životních zkoušek, bolesti i odpovědnosti.

Keš:

Umístění keše s Vlastou Pittnerovou nijak nesouvisí, ale je zde poklidné místo, na kterém by se spisovatelka pravděpodobně cítila dobře, a kde by také nabírala inspiraci pro svoji novodobou tvorbu. Vždyť právě senioři mají nespočetné množství vzpomínek z mládí, o které dnešní mladší generace nejeví zrovna velký zájem.

Při odlovu kešky se snažte být nenápadní, jak jen to půjde a krabičku vracejte přesně na stejné místo víčkem vzhůru.

Happy geocaching!