Vlčí hora

Vlčí hora (581 m) je výrazná zalesněná čedičová kupa, na jejímž skalnatém vrcholu stojí rozhledna s chatou, kterou tu nechal postavit Horský spolek pro nejsevernější Čechy. Dne 11. září 1887 tu byla otevřena jednoduchá dřevěná chata a v létě roku 1888 byla zahájena výstavba rozhledny. Čtyřboká cihlová věž, postavená podle plánu rumburského stavitele Josefa Hampela, byla slavnostně otevřena 19. května 1889. K rozhledně stoupají po svazích kopce dvě upravené serpentinové cesty - z jihu od Vlčí Hory a ze severu od Panského a Brtníků. Kolem obou cest i na samotném vrcholu je několik čedičových skal s pěkně vyvinutou sloupcovou odlučností. O zdejším čediči se ve starších zprávách často uvádí, že díky zvýšenému obsahu magnetitu odchyluje střelku kompasu až o 40 stupňů od správného směru. Toto je ale obvyklá vlastnost čedičových hornin.
Vrchol hory je porostlý bukovým lesem, ve kterém se zvláště na severních svazích vyskytuje také chráněná měsíčnice vytrvalá. V lese na jihovýchodním úpatí kopce je studánka Veronika, upravená v roce 1886. Pramen byl osázen čedičovými sloupky a na prostranství kolem něj byly rozmístěny lavičky. Po válce úprava okolí poněkud zpustla, ale v roce 1996 byla opět obnovena krásnolipským Klubem českých turistů.

Vlčí hora, v popředí kaple Nejsvětější trojice na Sněžné

Vulkanická činnost
V třetihorách (před 40–20 miliony let) probíhala v severních Čechách intenzivní vulkanická činnost, která vedla ke vzniku přilehlého Českého středohoří. Do pískovců Českého Švýcarska pronikla většinou nevelká, původně podpovrchová tělesa vulkanitů, která byla později obnažena erozí nadložních usazenin. Tato tělesa jsou tvořena čedičovými horninami a v terénu dnes tvoří dominantní vrcholy. Časté jsou na nich skalní výchozy s typickou šestibokou odlučností a na příkrých svazích suťová pole tvořená rozpadlými sloupci čediče (tzv. „kamenná moře“). K nejznámějším vulkanitům patří dominanta Českého Švýcarska  Růžovský vrch (Růžák) a dále např. Český vrch, Suchý vrch, Goliště, Mlýny, Vosí vrch a také Vlčí hora.

Sloupcovitá odlučnost
Jedná se o geologický jev, který se projevuje převážně u čediče. Žhavé magma má vždy o 5 - 7 % větší objem než magma vychladlé. Při chladnutí magnatu dochází ke zmenšování objemu a vzniku pravidelných trhlin u sloupců. Sloupce čediče bývají hovorově nazývány "kamenné varhany" nebo "skalní varhany". Nejznámnější skála se sloupcovoou odlučností je Panská skála u Kamenického Šenova. Zmenšenou verzi této skály, známé například z Pyšné princezny, můžeme vidět i na Vlčí hoře. Nejenom na vrcholu před rozhlednou, ale také ve formě menších skalek na svahu. Ze sloupců čediče je také vyskládaná formace nad pramenem Verončiny studánky.

Veroničina studánka
Část vody, která se dostane v podobě srážek na zemský povrch po něm odtéká a část se vsakuje do země. V zemi voda protéká poréznímí či rozpukanými horninami dolů dokud nedosáhne hladiny podzemní vody nebo nepropusné vrstvy. Pokud není hladina podzemní vody vodorovná dochází dále k proudění vody bočním směrem stejně jako pokud narazí na nakloněnou nepropustnou vrstvu. Prosakující voda i hladina podzemní vody se může v určitých místech dostat na zemský povrch - taková místa pak nazýváme jako prameny. Jako pramen se tedy označuje vývěr podzemní vody na zemském povrchu ale také pod hladinou vody v řekách, jezerech či mořích. Podzemní voda může sestupvat propustnými horninami a na nižších místech povrchu může volně vytékat, může na povrch přetékat v místech, kde naráží na nepropustné horniny, a nebo vystupuje k povrchu působením tlaku. Podle toho se také prameny dělí na sestupné a vzestupné.

Sestupné prameny vznikají na místech, kde se nepropusná vrstva nebo hladina podzemní vody sklání ve směru vývěru vody a voda tak vytéká samospádem. Jedním z takových pramenů je i Veroničina studánka. Jedná se o suťový pramen, který je napájen podzemními vodami z mělkého oběhu ve svahových uloženinách. Voda prosakuje vrstvou čedičové suti až na nepropustné podloží, po němž stéká a vyvěrá poté v místech ukončení suťového pole na úpatí svahu. Pramen byl dříve využíván jako zdroj pitné vody a již v roce 1866 zde byla Horským spolkem pro nejsevernější Čechy vybudována studánka s čedičovými sloupky a lavičkami určenými k odpočinku. V horkých letních měsících pramen občas vysychá.

Zvětrávání

Je označení pro proces, při kterém dochází k působení chemických, fyzikálních, či biologických sil na obnažené horniny. Zvětrávání může v průběhu miliónů let vést k rozpadu hornin a následné erozi, které vedou k celkovému přetvoření tváře krajiny. Rychlost zvětrávání závisí na složení horniny, na klimatických podmínkách atd. Zvětrávání můžeme rozdělit podle převládajícího typu působící síly na fyzikální, chemické a biologické.

Fyzikální zvětrávání je proces, při kterém dochází k rozpadu hornin, aniž by nastaly výraznější změny v jejich chemickém složení. Jeho příčinou jsou rozdíly teplot, které vedou k objemovým změnám v povrchové vrstvě hornin. Horniny vystavené teplotním změnám přichází také do kontaktu s vodou, která postupně proniká do vzniklých puklin a následně se přeměňuje na led. To má za následek zvyšující se tlak v puklinách a odtrhávání části skalního masívu. Odborně se tento proces nazývá mrazové zvětrávání a je typické pro obnažené vrcholky hor. Druhým důležitým faktorem je působení teploty, kdy vlivem ohřívání a chladnutí horniny dochází k jejímu smršťování a roztahování. To způsobuje v extrémních případech až roztrhání horniny. Teplotní působení je typické pro pouštní oblast, kde rozdíl mezi dnem a nocí může dosahovat až 60 °C.

Chemické zvětrávání je takové, během kterého dochází k rozkládání určitých horninových minerálů a k následnému vytvoření minerálů nových. Chemické zvětrávání je závislé na teplotě a vlhkosti. Čím jsou obě veličiny větší, tím rychleji k zvětrávání dochází. Nejznámějším chemickým zvětráváním je vznik krasových oblastí rozpouštním vápenců vodou. Vápenec je rozpouštěn vodou, která je v důsledku reakce se vzdušným oxidem uhličitým kyselá. Dalším příkladem chemického zvětrávání je působení slané mořské vody nebo vznik voštin na pískovcích způsobené krystalizací solí v povrchových vrstvách pískovcových skal.

Biologické zvětrávání, jehož faktorem pro zvětrávání jsou živoucí organismy. Těmi jsou převážně mikroorganismy, které reagují s horninami, a tím vyvolávají jejich biochemický rozklad. Nejčastější je rozklad lišejníky, rozšířenými po celé Zemi. Může se také jednat o mechanické působení kořenů rostlin rostoucích na horninách.

Pro uznání logu odpovězte na následující otázky:

1) Na úvodních souřadnicích můžete vidět seskupení čedičových sloupců pravidelného tvaru. Jak se takovýto skalní útvar hovorově nazývá? 
2) Vlastními slovy vysvětli, jak takovýto útvar vznikl.
3) Proč nejsou všechny sloupce stejně vysoké? Jaký faktor mohl zapříčinit jejich nerovnoměrnost? 
4) Vyjdi na schody rozhledny. Podívej se na horní část sloupců. Můžete zde vidět stopy zvětrávání? O jaký typ zvětrávání se jedná. Pro odpověď použij obrázky a text v listingu.

5) Dojdi ke skalce u cesty (stage 2). Prohlédni si skalní útvar a porovnej ho s útvarem na vrcholu. Pod jakým úhlem se sloupce nachází?
6) Zamysli se, proč jsou pod jiným úhlem než na vrcholu.

7) K logu připoj fotografii s nějakou bazaltovou skalkou na Vlčí hoře nebo u Verunčiny studánky

Odpovědi zašlete mailem nebo přes profil. Po odeslání odpovědí se můžete hned zalogovat. V případě nejasností se vám ozvu.

Zdroj: web luzicke-hory.cz, Národní park České Švýcarsko, Wikipedia