Pohádka o tom, proč mají stromy na podzim barevné listí
"Kdysi dávno nemívaly stromy na podzim tak nádherně barevné listy jako dnes. Když se blížila zima, jejich listí zčernalo, uschlo a opadalo. Lesy bývaly ponuré a strašidelné a lidé se do nich báli chodit. O stromy se staral Podzimníček. Byl to malinký mužíček, který by se ti vešel do dlaní. Měl rozcuchané vlasy, zářivě zelené oči, košili a kalhoty ušité z listí a uměl dělat kouzla. Přátelil se s lesními zvířátky a ptáčky, ale mrzelo ho, že nemá žádné jiné kamarády. Každý den, od úsvitu až do soumraku, ho kos Jeník nosil od stromu ke stromu a Podzimníček si s nimi povídal, léčil je, když byly nemocné a dával pozor, aby jim nikdo neubližoval.
Ale jednoho dne se stalo něco zvláštního. Byli s Jeníkem právě uprostřed lesa, kde bylo největší šero, když zaslechli něčí pláč. Jeník slétl dolů pod koruny stromů a tam, na malé mýtině uviděli sedět a plakat vílu. Byla to ještě taková vílí holčička v stříbřitě šedých šatech, jemných jako pavučinka. Měla dlouhé rudé vlasy, které se jí vlnily až do pasu. Jeník s Podzimníčkem na zádech přilétl až k ní a zlehka dosedl na její kolena. Víla sebou polekaně trhla, ale když uviděla černého kosa a vedle něj malého usmívajícího se mužíčka, přestala plakat a nastavila mužíčkovi svou bledou dlaň. Podzimníček jí nebojácně vlezl na ruku. Víla ho opatrně pozvedla a zvědavě si ho prohlížela velkýma modrýma očima.
"Kdopak jsi, človíčku?" zeptala se zvonivým hláskem.
"Podzimníček" řekl a lehce se uklonil. "A kdo jsi ty?" optal se jí na oplátku.
"Já jsem Salvinka," odpověděla.
"A pročpak pláčeš, Salvinko?" vyzvídal Podzimníček.
"Ztratila jsem se a teď se nemůžu vrátit domů. Maminka už bude mít jistě strach," vzlykla dívenka tiše. Podzimníček se na ni povzbudivě usmál.
"Neboj se, když mi řekneš, kde bydlíš, zavedu tě tam. Znám celý les."
"Vážně? Bydlíme v borovém hájku," řekla Salvinka.
"To je jen kousek odtud, budeme tam za chvilku," odvětil Podzimníček.
Netrvalo dlouho a Salvinka s Podzimníčkem v dlaních a Jeníkem na rameni vcházeli do borového hájku. Podzimníček celou cestu vyprávěl Salvince o stromech a zvířátcích v lese. Salvinka se s ním jen nerada loučila, stejně jako on s ní.
"Můžeš za mnou kdykoli přijít," řekl s nadějí v hlase. Salvinka znovu posmutněla a sklonila hlavu.
"Maminka mi to asi nedovolí. Nikdo z nás teď do lesa nechodí, je takový strašidelný," přiznala.
Podzimníčkovi se nechtělo odejít ze zeleného borového hájku, kde Salvinka žila. Najednou si připadal tak moc osamělý, i les se mu zdál ještě temnější a smutnější než obvykle. Celou cestu domů přemýšlel o tom, jak to udělat, aby za ním mohla Salvinka přijít. Ten večer nemohl dlouho usnout. Ale když se brzy ráno probudil, už věděl, jak udělat les krásnějším. Poprosil o pomoc všechna zvířátka a společně celý den chodili po lukách a polích a hledali barevné věci. Večer měli na mýtině hromadu hnědých kaštanů, červených jeřabin, žlutých hrušek a spoustu dalších plodů nejrůznějších odstínů. Podzimníček kouzlem uzavřel barvy do ořechových skořápek. Druhý den ráno svolal kos Jeník všechny svoje příbuzné a kamarády. Každý z nich vzal jeden oříšek a vyletěl s ním vysoko nad koruny stromů. Tam všechny skořápky popraskaly a barvy se z nich vysypaly na černé listí. A najednou už les nebyl smutný a ponurý. I sluníčko zvědavě vykouklo zpoza šedivých mraků a jeho paprsky rozzářily barevné listí. Zvířátka se radovala, ptáčci vesele štěbetali a Podzimníček se spokojeně usmíval. Brzy poté se do lesa vrátily víly. Salvinka nadšeně přiběhla za Podzimníčkem.
"To je nádhera, Podzimníčku. Jak jsi to dokázal?" ptala se ohromeně.
"Trocha kouzel a velká pomoc od mých kamarádů," řekl a usmál se na ni. Salvinka mu úsměv oplatila a začala tančit stejně jako její maminka a sestry. Toho dne se víly znovu usadily v lese a Podzimníček se tak už nikdy necítil osamělý. Od té doby se listí stromů každý podzim zbarví nejkrásnějšími odstíny žluté, červené a hnědé na památku přátelství Podzimníčka a Salvinky."
(Autor - Světluška)
No... a Podzimníček bydlí pod jedním velkým stromem nedaleko Maxiček... Navštívíte ho ???