Tato téměř drive-in keš Vás zavede k tomu novějšímu židovskému hřbitovu v Chodové Plané. Jeho historie začíná rokem 1890. Hřbitov již není používaný a je částečně pokryt náletovým porostem. V jeho severo-východním rohu si můžeme všimnout zbytků objektu TAHARA.
This almost drive-in cache will lead you to the newer jewish cemetery in Chodová Planá. Its history begins in year 1890. Cemetery is not used any more and is partly bestrewed with inbark. In its north-east corner you can take notice of ruins of TAHARA.
Nemám rád dlouhé listingy, takže jen krátce k židovským pohřebním zvykům.
Po smrti člena židovské komunity je uvědoměno pohřební bratrstvo, CHEVRA KADIŠA DE-GOMLEJ CHASADIM (Svaté bratrstvo těch, kteří konají skutky milosrdenství). Pokud je ovšem dlouhodobě nemocný, nebo se jeho smrt očekává, je někdo z bratrstva stále při něm a poskytuje mu jak praktickou, tak duchovní pomoc.
Tělo zemřelého je přeneseno do domku, nebo místnosti, sloužící rituální očistě, TAHARA. Ta se většinou nachází přímo na hřbitově. Může to však být však i místnost, k tomu určená v jiném domě např. v domě rabína. Omývání těla se za čtení předepsaných veršů TÓRY provádí teplou vodou směrem od hlavy k nohám. Zde platí zásada, že muže omývají pouze muži a ženy opět pouze ženy. Tělo je přitom zbaveno všech šperků a oblečeno do oděvu z bílého plátna TACHRICHIN. Muži mohou být pohřbeni spolu s modlitebním šálem TALIT. Ten však musí být předtím zbaven ozdobných třásní CICIT.
Tělo je poté uloženo do prosté truhly z nehoblovaných prken.
Vše je podřízeno myšlence, že ve smrti jsou si všichni rovni.
Jediné, co se vkládá do rakve je pytlík s palestinskou zemí pod hlavu zemřelého. Truhla se ani nezdobí květinami. Zde platí zásada, „Květy živým, kameny mrtvým.“
Mrtvý by měl být pohřben v ten samý den, kdy zemřel. Výjimkou je sobota, nebo jiný židovský svátek, kdy je přístup na hřbitov zapovězen. Stejně se postupuje v případě smrti v podvečer.
Zde je potřeba zdůraznit, že hrob je považován za nedotknutelný majetek zemřelého. Nesmí být nikdy porušen, nebo přemístěn. O platnosti tohoto přikázání se přesvědčil hrabě Hans Ernst von Berchem-Heimhausen, který chtěl v roce 1866 přesunout starý židovský hřbitov v Chodové Plané z plánovaného parku. To mu ale chodoplánská židovská obec ani přes nabídku vysoké sumy odškodného nepovolila.
Po roce je přesně v den výročí vztyčen náhrobek. Zde opět platí posun v případě soboty, či jiného svátku. Typ náhrobku je buď jednoduchá stéla, nebo náročnější TUMBA. Tělo zemřelého ale není umístěno v TUMBĚ, nýbrž hluboko pod ní v zemi. Stéla bývá podle tradice vztyčována v nohách hrobu, nápisem orientovaným k východu. Důvod je ten, že Mesiáš přijde z východu. Takže až mrtví povstanou, budou mu hledět do očí a před sebou budou mít stélu se svými skutky.
Zde se dostáváme k textu na stéle. V horní kartuši je umístěn znak „zde je pohřben / ukryt. Níže, nebo okolo této kartuše je potom jméno zemřelého a odkud byl. Také datum narození, smrti a pohřbu. Samozřejmě datováno od biblického stvoření světa. Křesťanský kalendář se používá pouze v případném přepisu textu v jiném jazyce.
Ještě níže jsou sepsány skutky zemřelého. Zde platí pravidlo „O mrtvých jen dobře“. Také se zde můžeme setkat se symboly konvice, či žehnajících rukou vyjadřujícími příslušnost k rodům. U novějších stél lze najít symbol zaměstnání, které zemřelý vykonával.
O kladení kamenů na hroby existuje několik hypotéz. Nedávno jsem slyšel jednu, která mne velmi zaujala. Podle ní je položení kamene na náhrobek se soupisem dobrých skutků připomínkou toho, že ne vše je tak čisté, jak se zdá. A i ten největší světec někdy pochybil.
Tato legenda se odkazuje na část 2. Knihy Mojžíšovy. Konkrétně Kniha Exodus, Kapitola 17. Tam lid trápený žízní reptá proti Bohu, který je nechává trpět a požaduje po Mojžíšovi, aby je napojil. Ten rozmlouvá s Hospodinem a ten mu uloží, ať vezme svou hůl a před zraky lidu promluví ke skále a ta jim vodu vydá. Lid ale reptá stále silněji a rozzlobený Mojžíš, místo aby ke skále promluvil, udeří do ní ve vzteku holí. Nic se nestane a tak udeří podruhé, ještě silněji. Tak silně, až z ní odlétne kus kamene. Skála/Bůh v tu chvíli vodu skutečně vydá, ale Mojžíše a jeho lid za neuposlechnutí stíhá trest. Je jim zapovězeno dojít do Země zaslíbené.
Zkrátka by nám to mělo připomínat, že jsme všichni omylní a Sára, či Izak byli sice podle svých skutků uvedených na stéle ztělesněním ctnosti, ale když měli svůj den, také nebylo všechno košer.
Všechno má svůj čas a svou dobu má každá věc pod nebesy:
Čas rodit a čas umírat, čas sázet a čas vytrhávat, co je zasazené,
čas naříkat a čas se radovat, čas truchlit a čas tančit,
čas prosit a čas ztrácet, čas schraňovat a čas odhazovat,
čas párat a čas sešívat, čas být zticha a čas promluvit.
Také je čas lovit a čas zakládat.
