Svahové pohyby představují pohyb půdy, zvětralin, nebo skalního podloží dolů po svahu účinky gravitace. Za svah pak považujeme část zemského povrchu, který je ukloněný vůči horizontální rovině (sklon alespoň 2°). Značná část svahů je pokryta zvětralinami (zvětralinová kůra či zvětralinový plášť - tzv. regolith).
Regolith je tedy svrchní vrstva zemské kůry, která nabývá mocnosti několika decimetrů až desítek metrů. Svým složením se odlišuje od podložních vrstev - rozdíly jsou způsobeny přeměnou hornin působením různých zvětrávacích procesů (chemickou, fyzikální či biologickou cestou). V jeho podloží se nachází nezvětralá hornina (označovaná jako skalní podloží) vystupující z regolithu v podobě skalních výchozů.
Transport zvětralin se děje buď gravitací nebo jiným transportním médiem (voda, vítr, ledovec...). Svahové pohyby můžeme třídit podle několika kritérií - např. podle rychlosti pohybu, jeho charakteru nebo podle druhu přemisťovaného materiálu. S využitím těchto kritérií rozeznáváme čtyři hlavní formy svahových pohybů:
- ploužení,
- tečení,
- sesouvání,
- řícení.
Ploužení představuje velmi pomalý pohyb hornin, zvětralin nebo půd po svahu dolů, který se projevuje např. posuny úlomků po svahu dolů, hákováním vrstev, opilými stromy, narušováním statiky staveb atp. Ploužení je vyvoláno řadou jevů ve zvětralinách (např. střídavé zamokřování a vysušování, zahřívání a ochlazování, působení živočichů...). Jeho rychlost závisí na sklonu svahu, obsahu jílových minerálů a zrnitosti svahoviny.
Tečení je typem svahového pohybu, při němž dochází ke stékání materiálu po svahu (nejčastěji v podobě proudu, v důsledku nasycení svahovin vodou). Zpravidla se jedná o rychlý pohyb, který má nejen transportní, ale i erozní účinky.
Sesouvání je pohybem svahových hmot realizovaným podél smykové plochy, při němž se částice pohybují v bloku jako jeden celek. Sesuvy se dělí podle tvaru smykové plochy na laterální (rovná smyková plocha) a rotační (konkávně prohnutá smyková plocha).
Řícení je nejrychlejším typem svahového pohybu, při kterém dochází k volnému pádu úlomku horniny bez kontaktu s terénem. Je typické pro skalní stěny vysokých horských svahů.
Souřadnice této earthcache představují štípské svahové nestability ukazující na místo v podloží vsetínské vrstvy zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyše, kde ke svahovým pohybům dochází. Jedná se o plošný sesuv (100 x 80 metrů, rozsah nadmořských výšek 258 - 284 m n.m.) lokalizovaný v dolní (příkré) části výrazného svahu (levý údolní svah Štípského potoka). Ten navazuje na Fryštáckou brázdu se zvlněným terénem, na němž je s patrná odlučná hrana. Akumulace postupně sestupuje do Štípského potoka, který výrazně bočně i hloubkově eroduje. V krajině na svahu je pak patrný geologický fenomén tzv. opilých stromů, kterým je postižen listnatý les s vtroušeným smrkem na jílovitohlinitých svahových sedimentech.
K zalogování earthcache je nutné splnit následující úkoly a ty odeslat přes profil (fotografie z místa dobrovolná):
- Odhadněte sklon svahu (lze vypočítat i z údajů v listingu)
- Který typ svahového pohybu je pro zaznačený svah typický (výchozí souřadnice EC)?
- Které aktivní faktory působí na urychlování tohoto svahového pohybu?
- Jak byste popsali charakter geologického fenoménu opilých stromů na tomto svahu?
- Na waypointu 1 je výrazně zatržený břeh vodního toku Štípského potoka s jasně viditelnými erozními rýhami. Jak vysoké jsou tyto rýhy, měřené od hladiny potoka po břeh?
Zdroje
DEMEK, Jaromír. Obecná geomorfologie. Praha: ČSAV, 1988. 476 s.
KIRCHNER, Karel. List 25-32-16, kód s.n. 17. In: Databáze svahových nestabilit České geologické služby [online databáze]. Praha, Česká geologická služba. Dostupné z URL http://www.geology.cz/app/pasport/viewdbs.pl?db=17&map=25-32-16
STRAHLER, Arthur. Introducing physical geography. Fifth edition. Hoboken, N.J.: John Wiley & Sons, 2011. ISBN 978-0-470-13486-3.