Historie benzinu Mystery Cache

  Věděli jste, že prvním pumpařem Evropy byl lékárník?

Říká vám něco jménem Willi Ockel? Byl to lékárník, který se zapsal i do dějin automobilismu. V neděli 5. srpna 1888 totiž vyšel ze svého obchodu ve Wieslochu, poblíž Heidelbergu, a do automobilu, v němž Bertha Benz přijela k jeho obchodu, nalil lahev ligroinu. Byl to vedlejší produkt výroby petroleje, který na starém kontinentu prodávaly mimo jiné právě lékárny. Používal se totiž jako rozpouštědlo, a to i při chemické práci. Mimochodem sám Benz si ligroin dokázal vyrobit vlastními silami. Stal se tak prvním „pumpařem“ Evropy. Se svou manželkou Carlou Benz absolvoval první úspěšnou dálkovou jízdu automobilem z Mannheimu do Pforzheimu.

Dům, v němž byl Ockelův obchod, stojí dodnes. Cestovatelka Bertha Benz se tehdy těžko mohla zastavit někde jinde, protože tehdy v Evropě žádné benzinky prostě nebyly. V USA to bylo trochu jiné, Sylvanus Bowser postavil první pumpu na světě. Bylo to ve Fort Wayne v Indianě v září 1885, objednatelem byl Jake Gumper. 

Na druhou stranu kapalina, kterou lze považovat za předchůdce dnešních benzinů, byla tehdy známa už dost dlouho. V Americe se k ní dopracoval Edwin Drake, když v 60. letech 19. století (krátce po otevření prvních ropných vrtů) vyráběl kerosin, jako nepotřebný vedlejší produkt jej však vyhazoval. Následovaly různé produkty jako benzol, podle charakteru se benziny dělily na lehké a těžké. Lépe se odpařující první skupinu preferoval právě Benz.

Pravý boom čerpacích stanic však nastal po první světové válce, kdy se po USA už prohánělo na devět milionů automobilů a bylo jasné, že se dá slušně vydělat na specializovaných službách pro automobily. Záhy se začaly objevovat první „prémiová“ paliva, která původně zaručovala jen lepší zimní startovatelnost. Vývojem procházela také výdejní zařízení. Zatímco první předválečné stojany uměly natočit  jen násobky neměnného objemu (nejdřív se ručně čerpalo palivo do skleněné nádoby, nejčastěji pětilitrové, a ta se pak přes hadici s „pistolí“ vyprázdnila do nádrže vozu), 20. léta už znala systém tankování paliva prakticky totožný s dnešním.

Benzin se v dnešní podobě, tedy nejen s patřičnými vlastnostmi a energetickou hodnotou, ale také s technologií výroby schopnou uspokojit rostoucí poptávku, objevil vlastně až po druhé světové válce. Teprve od 50. let minulého století se totiž v rafineriích začaly prosazovat technologické postupy jako reformování nebo termální a katalytické kraky.

V samých počátcích se totiž benzin vyráběl z ropy destilací, technika kraku se objevila až před první světovou válkou a její průmyslové využití (zajišťující dvou- až trojnásobné zvýšení účinnosti výroby) začalo až ve 20. letech ve Spojených státech. Přesto je výrobní cena benzinu stále vyšší než cena nafty, protože tato pohonná hmota se více odlišuje od meziproduktu vzniklého z ropy. Drahých aditiv je tedy potřeba více, výrobní proces je delší a ztráty při něm výraznější. 

Pro laika je samozřejmě nejsnazší sledovat vývoj benzinu „výkonového ukazatele“, tedy pomocí oktanového čísla, jež bylo zavedeno v roce 1926. Do 30. let minulého století měly benziny 40 až 60 oktanů, v 50. letech se dostaly na 60-70 oktanů. Poválečná léta znamenala pozvolný nárůst na 80 až 90 oktanů, od let 70. se pak dostáváme až na dnešních 100 oktanů. V moderních benzinech sledujeme celkem patnáct parametrů, které určují jeho jakost danou evropskou normou EN 228.

Benzin se vedle toho stával stále ekologičtější. Vedle výrazné redukce síry přišel především o olovo, když se poprvé objevily bezolovnaté benziny, a to v 70. letech 20. století v Japonsku a USA, Česká republika zavedla jejich povinnost 1. ledna 2001. Ve Specialu 91 bylo olovo nahrazeno aditivem na bázi draslíku a olovnatý Super 96 byl nahrazen Naturalem 95 bez olova, který si mohli vhodným aditivem vylepšit řidiče sami.

Přitom ještě v roce 1960 obsahoval litr benzinu až 1,9 gramu olova a o patnáct let později 0,64 gramu. Další posun můžeme ilustrovat na příkladu benzinu Super 96, v roce 1973 byste u něj naměřili 0,77 g/l, v roce 1991 už jen 0,15 gramu. Olovo se přitom do benzinu začalo přidávat pozdě, až okolo roku 1920, kdy konstruktéři motorů začali zlepšovat výkon pohonných jednotek zvyšováním kompresního poměru. To však vedlo k nekontrolovatelným zážehům, detonacím a tzv. klepání motoru. Už předtím se jako antidetonační aditivum používal jód nebo anilin, ale tyto látky se neosvědčily. V Česku byl přechod z olovnatého benzinu s oktanovým číslem 91 na bezolovnatý Natural 95 zahájen v roce 1988, kdy ho premiérově zavedla Benzina.

Pokud jde o historii tankování na našem území, lze ji v podstatě rozdělit na etapu před Benzinou a po jejím založení. Její kořeny sahají do období po druhé světové válce. Tehdy panoval všeobecný nedostatek pohonných hmot, a proto na ně musel být zaveden přídělový systém. Bylo však jasné, že vzestup motorismu se zastavit nedá, a tak vznikl projekt na vybudování zásobovací základny pro předpokládaný růst spotřeby.

Jak na keš ?