<
Vznik ghetta
Ve druhé polovine roku 1941 vstoupilo konecné rešení židovské otázky, jak nacisté eufemisticky nazývali program likvidace evropských Židu, do záverecné fáze. Zapocala jejich masová likvidace, nejprve na okupovaných územích tehdejšího Sovetského svazu. Provedením tohoto úkolu byly povereny SS a jim podrízené policejní složky. Koordinátorem se stal šéf Hlavního úradu ríšské bezpecnosti (RSHA) Reinhard Heydrich, který k tomu dne 31. cervence 1941 obdržel oficiální poverení od Hermanna Göringa, jako predsedy Ministerské rady pro obranu ríše a Hitlerova zástupce. Hitler byl netrpelivý a žádal, aby co nejdríve byly zbaveny Židu Nemecko, Rakousko a Protektorát Cechy a Morava. Dne 27. zárí 1941 nastoupil Reinhard Heydrich do funkce zastupujícího ríšského protektora. Znamenalo to i vystupnování protižidovských opatrení a urychlení príprav k z hájení nové fáze konecného rešení na území protektorátu.
Heydrich venoval konecnému rešení jednu z prvních porad svého nejužšího štábu dne 10. ríjna 1941. Bylo na ní rozhodnuto, aby nekolik tisíc Židu z protektorátu bylo deportováno do ghett v Lodži a Minsku, další pak byli nejprve soustredeni v ghettu na území ceských zemí. Za nejvhodnejší místo pro tento úcel byl oznacen Terezín. Toto rozhodnutí pak bylo definitivne potvrzeno na další porade 17. ríjna 1941. V Terezíne, kde pred válkou žilo asi 3 500 civilních obyvatel a približne stejný pocet vojáku, melo být najednou umísteno 50 až 60 000 židovských veznu. Za necelý rok pocet veznených tohoto císla skutecne dosáhl.
Do príprav na zrízení ghetta v Terezíne se musela zapojit i Židovská náboženská obec v Praze. Nacisté v jejích radách zámerne vyvolávali iluze o tom, že ghetto bude samosprávným územím, kde Židé budou moci v klidu žít a pracovat až do konce války. Mel tak být udržen klid mezi budoucími obetmi genocidy a získán cas pro jejich plánovitou a postupnou likvidaci bez narušení života Protektorátu.
Aufbaukommando
První transport do terezínského ghetta, 24. listopadu 1941
24. listopadu 1941 v pet hodin ráno vyjela z Prahy do Terezína skupina 342 mladých židovských mužu. První transport do vznikajícího terezínského ghetta dostal název Aufbaukommando (komando výstavby, zkrácene AK I). Na Hybernské nádraží se dostavili kvalifikovaní delníci - sváreci, tesari, elektrikári, zedníci, kamnár i pekari - s batohy, které podle príkazu obsahovaly osobní veci, jídlo na nekolik dnu a deku. Úkolem této pracovní jednotky bylo provést stavební úpravy stávajících terezínských kasáren a dalších budov v posádkovém meste na severu Protektorátu, které melo zakrátko pojmout tisíce Židu transportovaných do zrizovaného ghetta. V Praze mužum z AK I rekli, že se budou moci svobodne pohybovat a o víkendech navštevovat své rodiny. Ve skutecnosti se okamžikem príjezdu stali prvními vezni ghetta.
V léte 1941 bylo pri pražské Židovské náboženské obci zrízeno oddelení G (ghetto), které melo pripravit plán na vytvorení židovského pracovního tábora v Protektorátu. Terezín se jako jedna z možných lokalit objevuje v dokumentech oddelení G až v listopadu 1941. Pres výhrady vedení židovské obce k tomuto místu a obavy z jeho pevnostního charakteru nakonec padla volba Nemcu práve na Terezín: kasárna byla vhodná pro masové ubytování, mestské hradby a pevnostní valy zajištovaly snadnou izolaci od vnejšího sveta a dva a pul kilometru odtud byla železnicní stanice.
Príslušníci AK I byli uvezneni v jednom ze sešlých kasárenských objektu, vybaveném jen nekolika poškozenými postelemi, pár stoly a lavicemi. Z bývalých konských stájí, prázdných skladu a dalších prostor, které nikdy nesloužily k bydlení, se nyní staly ubytovny, casto špatne osvetlené a bez možnosti vyhrát je na snesitelnou teplotu. Ruth Bondyová ve své knize Jakob Edelstein o príjezdu Aufbaukommanda I píše: (...) predvojová jednotka (...) našla Sudetská kasárna (...) prázdná a špinavá (...) V prízemí se nacházely stáje, skladište, záchody, primitivní sprchy a dve tmavé, zcela nevybavené kuchyne (...) Ve stájích se válelo harampádí a vlhká, holá betonová podlaha byla špinavá. Na ní se v mrazivých prosincových nocích ukládali první príchozí, bez matrací, bez trochy slámy, jen s batohy pod hlavou a vodou kapající ze stropu. Navzdory slibum neopatrili Nemci žádné jídlo, príchozí žili ze zásob, které si donesli z domova, a trpeli cím dál vetším hladem.
Komando výstavby témer nesmelo kasárna, kde bylo ubytováno, opouštet, nemohlo se tedy ani venovat stanoveným úkolum. O týden pozdeji presto dorazil do Terezína transport s dalším tisícem mužu, tzv. Aufbaukommando II, které bylo povereno podobným úkolem jako príslušníci první skupiny. 4. prosince dorazila do Terezína dvaadvaceticlenná Rada starších, v jejímž cele stál Jakob Edelstein.
Následovaly další transporty, takže do konce roku 1941 se v nepripravených ubikacích terezínského tábora ocitlo osm tisíc veznu. Puvodní civilní obyvatelstvo, které Terezín opustilo až koncem cervna 1942, se nesmelo s nikým z deportovaných Židu dostat do styku. Zakrátko také prišla rada zákazu: chodit po chodníku, nakupovat v obchodech, pískat si nebo zpívat atd. Židy v Terezíne hlídalo šest set ceských cetníku, strídajících se na tri smeny. Iluze o snesitelném produktivním židovském meste s vlastní samosprávou se nadobro rozplynula. Židum transportovaným v AK I a II bylo naslibováno mnoho výhod, které ovšem byly postupne rušeny. Také nejvýznamnejší privilegium príslušníku komanda výstavby, ochrana pred transporty na východ, prestalo v roce 1944 platit a vetšina z nich byla z Terezína deportována do Osvetimi. Z 342 mladých a zdravých mužu deportovaných 24. listopadu 1941 do Terezína se osvobození dockalo pouze 86.
Pánem nad životem a smrtí veznu byla táborová komandantura SS v cele s táborovým velitelem. V této funkci se postupne vystrídali dr. Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm - všichni v hodnosti SS-Obersturmführer. Komandantura podléhala pražské Ústredne pro židovské vystehovalectví. Ta byla v srpnu roku 1942 prejmenována na Ústrední úrad pro usporádání židovské otázky v Cechách a na Morave. Tento název lépe, trebaže pokrytecky vystihoval funkci tohoto rídícího centra pro konecné rešení židovské otázky v protektorátu. Príslušníci komandantury týrali vezne neprímo prostrednictvím celého systému príkazu a zákazu, do detailu znepríjemnujících život veznu, ale i prímo, zejména v povestných bunkrech pod táborovou komandanturou, kde své obeti vyslýchali a mucili. V ghettu se také v lednu a únoru 1942 konaly dve hromadné popravy. Obešeni tehdy byli vezni, kterí se dopustili nicotných prestupku jako bylo nedovolené odeslání zprávy z ghetta ci nepozdravení príslušníka SS. Ve snaze udržet klid v tábore a nevyprovokovat vzpouru veznených postupovala komandantura pozdeji jinak. Potrestaní vezni byli odesíláni do nedaleké policejní veznice pražského gestapa v terezínské Malé pevnosti. Tam bylo zacházení s židovskými vezni tak kruté, že se pro ne fakticky rovnala vyhlazovacímu táboru. Jinou cestou likvidace pak bylo zarazování veznu do transportu na Východ s tzv. Weisungem (zvláštním narízením), což vetšinou znamenalo pokyn k poprave dotycného vezne okamžité poté, co transport dorazil na místo urcení.
Podobne jako v jiných ghettech a koncentracních táborech byla v Terezíne vytvorena tzv. židovská samospráva. Jak vedení této samosprávy, tak její administrativa však musely plnit príkazy SS a mely jen minimální možnosti ponekud ulehcit osud veznených. V cele samosprávy stál židovský starší (Judenältester) se svým zástupcem, poradním orgánem byla rada starších (Ältestenrat). Administrativa byla clenena na sekretariát a pet hlavních oddelení. Pozdeji se pocet oddelení zvýšil na devet. Ve funkci židovského staršího pusobili postupne Jakob Edelstein, dr. Paul Eppstein a dr. Benjamin Murmelstein.
Decimacní a tranzitní funkce Terezína
Iluze veznených, že Terezín bude místem, kde budou moci žít a pracovat až do konce války, vzaly rychle za své. Dne 5. ledna 1942 vyšlo v tzv. denním rozkaze, zverejnujícím pokyny a narízení pro vezne, oznámení o nadcházejícím transportu do Rigy. Byl to první ze 63 takových transportu, jimiž bylo na Východ deportováno více než 87 000 lidí. Osvobození se z nich dožilo jen asi 3800.
O dva týdny pozdeji, dne 20. ledna 1942 se konala proslulá konference ve Wannsee. Zúcastnili se jí vysocí funkcionári SS a státní správy. Za Heydrichova predsednictví projednali další postup pri realizaci zlocinného programu konecného rešení židovské otázky. Terezínu tato konference urcila novou funkci. Napríšte už nemel být pouze sberným a pruchozím táborem pro Židy z protektorátu, ale také sloužit jako starobní ghetto (Altersghetto) pro Židy z Nemecka a Rakouska. Napríšte do nej mely pricházet zejména osoby starší 65 let, ale také nositelé vysokých vojenských hodností a vyznamenání i politici, vedci a další lidé s významnými vazbami do ciziny. Smyslem tohoto opatrení bylo predejít množícím se intervencím ze zahranicí ve prospech významných osobností a soustredením starých lidí v Terezíne dodat vetší verohodnost tvrzení, že židovské transporty na Východ smerují do pracovních táboru. Adolf Eichmann rekl 6. brezna 1942 na porade svého štábu v berlínské centrále gestapa, že Terezín byl vybrán za starobní ghetto, aby se navenek uchránila tvár. Nová funkce terezínského ghetta vyžadovala také výrazné zvýšení jeho ubytovací kapacity. Až doposud byli vezni soustredeni v hlídaných kasárenských objektech, jichž bylo ve meste celkem jedenáct. Nyní však bylo treba premenit ve velký tábor celé mesto. V únoru 1942 byla Heydrichovým výnosem zrušena obec Terezín a civilní obyvatelstvo se do konce cervna muselo z mesta vystehovat.
Ješte pred úplným odchodem civilního obyvatelstva zacaly do Terezína proudit transporty starých lidí a prominentu nejprve z Nemecka a Rakouska, od roku 1943 i z dalších zemí pod nemeckou okupacní správou - z Nizozemska a Dánska. První transport z Berlína prijel již 2. cervna 1942. Ješte v témž mesíci byl následován dalšími trinácti transporty z Berlína a deseti z Mnichova. Ve dnech 21. a 29. cervna dorazily také první transporty z Vídne. To však byl jen predvoj velké vlny dalších transportu. Jen ve druhé polovine roku 1942 prijelo z Nemecka 124 transportu s 30 989 vezni, z Rakouska 11 transportu s 11 922 vezni a z okupovaných pohranicních území ceských zemí 8 transportu s 355 vezni. Zejména pro masu nove príchozích starých lidí znamenaly útrapy života v ghettu strašný šok. Starí lidé z Nemecka museli uzavírat tzv. smlouvy o zakoupení domova, které je stály prakticky veškerý majetek. Namísto slíbeného doživotního ubytování v lázenském meste je však po príjezdu do Terezína ocekávala syrová skutecnost života v ghettu.
Díky prílivu nových transportu dosáhlo ghetto v zárí roku 1942 hranice své ubytovací kapacity. V tomto mesíci se v nem již nacházelo až 58 491 veznu ve srovnání s 12 968 v dubnu téhož roku. Casto nastával nepopsatelný zmatek - všechno bylo promícháno, nove príchozí transporty byly jen s nejvetšími potížemi ubytovávány na pudách, v kasematech starého opevnení i v kulnách na dvorech domu. Zejména starí lidé pricházející z Nemecka a Rakouska byli hluboce traumatizováni a v beznadeji rychle podléhali nemocím a hladu. Mezi dubnem a zárím se proto zvýšil pocet veznu ctyrikrát, pocet úmrtí však více než patnáctkrát. Na vyrešení problému preplnenosti ghetta meli však SS jednoduchý recept - odesílání tisícu lidí do míst vyhlazování na Východe. Jako první v transportech odjíždeli práve starí nemectí Židé, kterí si predtím v Terezíne zakoupili nový domov. Šéf SS Heinrich Himmler pritom pri audienci u italského diktátora Mussoliniho 11. ríjna 1942 pokrytecky prohlašoval: Ostatní starí Židé byli ubytováni v mestecku Terezín jako ve starobním ghettu Židu, dostávají své penze a požitky a mohou si tam svuj život zarídit zcela podle svého vkusu...
Propagandistická funkce Terezína
Neúspechy Hitlerova Nemecka na bojištích 2. svetové války byla sebeduvera nacistu otresena. Porážka u Stalingradu, úspešné vylodení spojencu v severní Africe a další neúspechy wehrmachtu ovlivnily i další postup pri realizaci konecného rešení židovské otázky. Projevilo se to i docasným prerušením transportu terezínských veznu na Východ. Príslušný príkaz vydal sám Himmler s tím, že nemá být rušen dojem, že Terezín je místem, kde Židé mohou v klidu žít a zemrít.
Prestávka v transportech trvala po celých sedm mesícu a vyvolala mezi vezni nadeje na jejich úplné ukoncení. Na to ovšem SS nepomýšleli. Šlo pouze o opatrení vynucené novou situací. Soucasne byla provádena opatrení další, jež mela umožnit propagandistické využití terezínského ghetta, ale na strane druhé zesílit jeho izolaci od okolního sveta. Na jedné strane byly tedy napr. již na podzim 1942 zrízeny obchody, v nichž bylo nekdy na poukázky možno získat nekteré druhy zboží, zabaveného predtím veznum pri príchodu do tábora, pozdeji byla dokonce zrízena kavárna, v níž mohli vezni, kterí získali vstupenky, po dobu jedné a pul hodiny naslouchat náladové hudbe a vypít jednu náhražkovou kávu. Od jara 1943 bylo zahájeno zkrášlování mesta, jež je melo pripravit pro predvedení návštevníkum ze zahranicí. V kvetnu 1943 zacala fungovat Banka židovské samosprávy, vydávající prakticky bezcenné peníze. O neco pozdeji dostaly ulice namísto drívejšího císelného oznacení názvy . Tak napríklad dosavadní ulice L 1 se napríšte jmenovala Jezerní, ackoliv se v širokém okolí mesta žádné jezero nenacházelo.
Dne 28. cervna 1943 navštívila Terezín delegace, v níž vedle zástupcu nekterých úradu byli i predstavitelé Nemeckého Cerveného kríže. Adolf Eichmann, který delegaci doprovázel, poté prohlásil, že Terezín bude možno ukázat i zahranicní návšteve až po delší dukladné príprave.
Vedle zkrášlování mesta byla také zdokonalována jeho izolace od vnejšího sveta. Vezni museli vybudovat silnicní obchvat mesta a predevším železnicní vlecku, po níž od 1. cervna 1943 prijíždely transporty s vezni prímo do mesta.
Od zárí téhož roku po ní také znovu zacaly z Terezína odjíždet. Pri docasném prerušení transportu na Východ se pocet veznu znovu zvyšoval a v srpnu presáhl 45 000. Nadto byla ubytovací kapacita tábora výrazne omezena poté, co byly Sudetské kasárny a nekolik dalších velkých objektu urychlene vyklizeny pro potreby cásti archivu Hlavního úradu ríšské bezpecnosti (RSHA), presunutého sem z bombardovaného Berlína. Pro SS predstavovali židovští vezni živé štíty, chránící duležité kartotéky a dokumentaci pred spojeneckým bombardováním. Dne 6. zárí 1943 byly proto transporty na Východ znovu obnoveny.
V jediném dnu tehdy z Terezína do Osvetimi-Birkenau odjelo na 5000 veznu. Tito vezni, stejne jako príslušníci následujících transportu, tam byli umísteni v úseku B II b, kde vznikl tzv. rodinný tábor terezínských veznu. Pri jejich príjezdu nebyla na rozdíl od bežných transportu provádena selekce, která sloužila výberu veznu urcených k okamžitému zavraždení v plynových komorách a po urcitou dobu mohly zustávat rodiny v jednom tábore, trebaže jejich príslušníci byli ubytováni oddelene. Je pravdepodobné, že tento tábor mel být pripraven pro predvedení zahranicní návšteve podobne, jako byl pro tento úcel pripravován samotný Terezín.
Zprávy o masových deportacích Židu i první informace o jejich vyhlazování, vyvolávaly stále vetší pozornost a pobourení svetové verejnosti. Dne 18. prosince 1942 vydalo dvanáct spojeneckých vlád, mezi nimi i ceskoslovenská vláda v emigraci, deklaraci pranýrující plánovitou likvidaci evropských Židu a zduraznující, že osoby odpovedné za tento obludný zlocin neuniknou potrestání. Množily se také žádosti, aby mezinárodní organizace, predevším Mezinárodní výbor Cerveného kríže, smely navštívit cílová místa deportacních transportu. Proto bylo rozhodnuto o využití Terezína k oklamání svetové verejnosti a provádeno jeho již zmínené zkrášlování, které vyvrcholilo v první polovine roku 1944. Dusledky toho se projevovaly v mnoha smerech. Z dosavadních denních rozkazu se stala Sdelení židovské samosprávy, jejichž záhlaví bylo zkrášleno idylicky koncipovanou kresbou Terezína. Také táborová komandantura byla prejmenována na služebnu SS.
Velká pozornost byla venována zlepšení vnejšího vzhledu domu ve meste a zeleným plochám. Na námestí byly zrízeny kvetinové záhony a vybudován hudební pavilon, v nemž hrála hudba promenádní koncerty. Nedaleko odtud vznikl dokonce detský pavilon s dokonalým vnitrním vybavením a hrištem. Z bývalé sokolovny se stal Spolecenský dum se sály pro kulturní porady, modlitebnou, knihovnou a restauracní terasou.
Zkrášlení Terezína ovšem vyžadovalo i snížení stavu veznu. Do Osvetimi II -Birkenau byli proto deportováni predevším nemocní vezni, jakož i ti, kterí vzhledove nebyli zpusobilí pro predvedení zahranicní delegaci. V prosinci 1943 tak bylo deportováno 5000 lidí, v kvetnu 1944 pak dalších 7500. Do rodinného tábora terezínských veznu v Osvetimi tak bylo celkem deportováno na 17 500 osob. Z nich se osvobození dožilo jen 1168.
V Terezíne zatím prípravy na príjezd zahranicní delegace vrcholily. Pod dohledem vysokých dustojníku SS z Berlína a Prahy byla do detailu naplánována trasa její cesty po Terezíne, nacviceny cinnosti, jež meli vezni v její dobe provádet, ale i odpovedi, které smeli dávat na prípadné otázky clenu delegace. Šlo zkrátka o peclive zinscenované divadlo, jehož se jako nedobrovolní herci museli pod pohružkou trestu smrti zúcastnit samotní vezni.
Dlouho pripravovaná návšteva se uskutecnila 23. cervna 1944. Zúcastnili se jí švýcarský lékar dr. Maurice Rossel, zástupce vedoucího mise Mezinárodního výboru Cerveného kríže v Berlíne, zástupce dánského ministerstva zahranicí Frants Hvass a inspektor dánské Zdravotní péce Eigil Juel Henningsen. Delegaci doprovázeli vysocí dustojníci SS, jakož i zástupci nemeckého Zahranicního úradu a Nemeckého Cerveného kríže.
Delegace byla nejprve prijata na komandanture SS, odtud odjela do sídla židovské samosprávy, kde hovorila s jejími predstaviteli. Pak se vydala na prohlídku mesta, pri které její clenové oslovili nekteré z veznu, kterí pak odpovídali podle nacviceného scénáre. Prubeh návštevy byl proto z hlediska SS velmi uspokojivý.Zpráva, kterou o jejím prubehu a získaných poznatcích M. Rossel vypracoval, totiž odpovídala jejich predstavám. Rossel uveril podvodu SS a oznacil dokonce Terezín za konecný tábor, odkud Židé již nejsou deportováni jinam. Pravdou ale bylo, že do té doby byly již desítky tisíc bývalých terezínských veznu zahubeny v místech vyhlazování na Východe a na další smrt cekala.
Potrebám nacistické propagandy mel sloužit i film, natácený v Terezíne v srpnu a zárí 1944. Kulis cerstve zkrášleného mesta mel využít k prezentaci fiktivního obrazu spokojeného života v židovském sídlišti. K úcasti na natácení byli donuceni i nekterí z veznu v cele se slavným režisérem Kurtem Gerronem. Samotné natácení ovšem probíhalo presne podle príkazu SS. Na záberech bylo možno videt napr. zasedání rady starších, kabaret v prírode, kavárnu, banku, predstavení detské opery Brundibár ve Spolecenském dome i fotbalové utkání na dvore jednech z terezínských kasáren.
Válka pomalu koncila, nikoliv však utrpení veznu. Od 20. dubna 1945 až do osvobození do Terezína prijíždely ci pricházely tzv. evakuacní transporty z koncentracních táboru vyklizovaných pred postupující frontou. K puvodním 17 500 veznum, kterí byli v ghettu pred príchodem techto transportu, tak postupne pribylo více než 15 000 dalších. Všichni byli strašlive zubožení a vyhladovelí, mnozí umírající, mnozí pak leželi ve vagónech již mrtví. Vetšinou se jednalo o židovské vezne z Polska a Madarska, spolu s nimi však pricházeli židovští i nežidovští vezni z rady dalších zemí. Nekolik set z nich pricházelo do Terezína podruhé. Byli to ti z veznu ghetta, kterí odjeli s transporty do Osvetimi a pri smutne proslulých selekcích byli vybráni k pracovnímu nasazení a poté pracovali jako novodobí otroci na ruzných místech v okupované Evrope. Jejich bývalí spoluvezni, kterí v Terezíne zustali, je vetšinou nepoznávali, protože se tak jako ostatní príslušníci evakuacních transportu vraceli v hrozném stavu. Také mnozí z nich na následky prožitých útrap záhy po príchodu umírali. Pro ne i pro celý tábor však nejvetší nebezpecí predstavovaly nakažlivé nemoci, jimiž byly evakuacní transporty doslova zamoreny. Jednalo se predevším o skvrnitý tyfus, který si ješte v samotném záveru války vybral mezi vezni, ale i pozdeji mezi již osvobozenými strašlivou dan.
Zejména pri príchodu prvních evakuacních transportu byla úcinná karanténní opatrení, jež by oddelila nemocné vezne od zdravých, neproveditelná. Útrapami vycerpaní vezni si vetšinou nebezpecí nákazy ani neuvedomovali. 24. dubna 1945 byl zaregistrován první prípad skvrnitého tyfu a poté se nákaza zacala lavinovite šírit. Nevyhnula se ani veznum, kterí v Terezíne byli pred príchodem evakuacních transportu.
Dne 2. kvetna 1945 prijel do mesta zástupce Mezinárodního výboru Cerveného kríže Paul Dunant a prevzal Terezín pod ochranu. Moc SS v tábore se rychle hroutila, urychlene pokracovalo pálení dokumentu a dosavadní páni nad životy a smrtí veznu opoušteli mesto. Vetšina z nich odešla 4. kvetna a o den pozdeji je jako poslední následoval velitel tábora Rahm. Úplnou svobodu to však ješte neznamenalo, nebot tábor byl obklopen ustupujícími jednotkami wehrmachtu a SS. Jejich príslušníci ze zloby nad nadcházející porážkou ohrožovali dosavadní vezne strelbou, jež si ješte vyžádala obeti. Až v pozdních odpoledních hodinách 8. kvetna 1945 projely Terezínem první jednotky Rudé armády, postupující na Prahu. Jednalo se o oddíly pod velením generála I.G. Ziberova, jež byly soucástí I. ukrajinského frontu.
Zatím boj s epidemií pokracoval. Již 4. kvetna prijela do Terezína skupina ceských lékaru a zdravotníku, clenu tzv. Ceské pomocné akce. Jejich príchod byl nanejvýš potrebný již vzhledem k tomu, že do mesta byli presunováni i nemocní tyfem z bývalé veznice gestapa v Malé pevnosti. Zanedlouho poskytla neocenitelnou pomoc také sovetská armádní zdravotní služba. Do Terezína bylo presunuto 5 polních nemocnic s mobilními laboratoremi, odvšivovacími stanicemi a koupelnami. S nimi prišlo 53 vojenských lékaru a další zdravotní personál. Hlavní tíhu zápasu s epidemií však nadále nesli židovští lékari a zdravotníci. Koordinací všech opatrení byl poveren špickový epidemiolog dr. Aaron Vedder z Holandska.
V dobe mezi 6. a 16. kvetnem epidemie kulminovala. Vzhledem k možnosti dalšího šírení nákazy i do okolí byl Terezín hermeticky uzavren a vyhlášena ctrnáctidenní karanténa. Nemocní byli izolováni ve spešne zrízených infekcních a již zmínených polních nemocnicích. Dostávali již odpovídající péci, léky a stravu. Díky tomu se od 20. kvetna pocal snižovat pocet nových onemocnení a na konci kvetna bylo možno vydat souhlas se zahájením repatriace bývalých veznu. V cervnu již mohl odjet sovetský zdravotní personál.
Bilance epidemie skvrnitého tyfu, jakož i dalších nakažlivých nemocí, byla strašlivá. Ješte v posledních dnech války a v prvních týdnech míru zemrelo více než 1500 bývalých veznu. Bylo mezi nimi i 34 židovských zdravotníku. V boji s epidemií zemreli i 4 zdravotníci z Ceské pomocné akce a rada obetí byla i mezi sovetským zdravotním personálem.
Poslední fází v dejinách bývalého terezínského ghetta se stala repatriace, kterou bylo možno postupne zahájit po prekonání tyfové epidemie. K prvním neorganizovaným odchodum z Terezína došlo již bezprostredne po osvobození. Epidemie a následující karanténa však na cas propouštení osvobozených veznu znemožnily. K jeho opetnému obnovení došlo až 30. kvetna 1945. Bylo rízeno ceskoslovenskou repatriacní komisí, která pracovala od 23. kvetna 1945 v budove bývalé komandantury SS. Záhy zacaly v Terezíne pusobit také francouzsko-belgická repatriacní komise a komise American Joint Distribution Committee. Nejprve odcházeli ceskoslovenští státní príslušníci, pozdeji i obcané dalších státu. Repatriaci ztežoval velký nedostatek dopravních prostredku a pohonných hmot.
Chod tábora zatím nadále zajištovali s velkou obetavostí bývalí veznové. Mnozí z nich o celé týdny a mesíce odložili svuj odchod z míst bývalého utrpení, aby mohli pomáhat svým nemocným a vycerpaným kamarádu. V cele samosprávy bývalého ghetta stál od 11. kvetna 1945 ing. Jirí Vogel. Téhož dne Ceská národní rada formálne zrušila bývalé ghetto. Od 19. cervna 1945 oficiální název tábora znel Bývalý koncentracní tábor, Terezín-mesto.
Všechny osoby, které jej v následujících dnech a týdnech opouštely, se musely podrobit prísným lékarským prohlídkám a dezinfekci zavazadel. Na cestu byly vybavovány šatstvem, potravinami a nezbytnými financními prostredky. Po príjezdu do cílového místa byly povinny podrobit se ješte kontrolním lékarským podmínkám. Nejvetší skupiny veznu z jiných zemí - zvlášte madarských a polských - odjíždely ve druhé polovine cervna. Mnoho polských, nemeckých a rakouských Židu však odmítlo vrátit se do svých zemí a požádalo o vystehování do severní Ameriky ci Palestiny. Tito lidé odcházeli z Terezína až v cervenci a srpnu 1945.
Záverecná bilance
Do terezínského ghetta bylo od listopadu 1941 do dubna 1945 deportováno na 140000 židovských veznu, urcených za obeti konecného rešení židovské otázky. Mezi 20. dubnem a 6. kvetnem 1945 k nim pribylo ješte více než 15000 príslušníku tzv. evakuacních transportu, které z ruzných koncentracních táboru privážely židovské i nežidovské vezne. Celkem tak terezínským ghettem prošlo asi 155000 mužu, žen a detí. Na 35000 z nich nalezlo smrt prímo v Terezíne, dalších 83000 veznu po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v pracovních táborech a za pochodu smrti v záveru války.
Epilogem dejin terezínského ghetta se mel stát výkon spravedlnosti nad pachateli zlocinu. Vetšine príslušníku SS, kterí v Terezíne pusobili, se však podarilo odpovednosti uniknout. Pouze cást z nich byla dopadena a souzena Mimorádným lidovým soudem v Litomericích, ci postavena pred zahranicní soudy. V Rakousku byl dopaden a odsouzen k trestu smrti první velitel tábora Siegfried Seidl. Jeho nástupce Anton Burger však dvakrát unikl z vezení a zemrel až v devadesátých letech nepotrestán. Tretího a posledního velitele tábora Karla Rahma odsoudil k trestu smrti soud v Litomericích. Vetšina z jejich spolupracovníku však byla odsouzena v neprítomnosti, ci se pred soud vubec nedostala. Spravedlnost zustala z vetší cásti nevykonána...
Oznacení budov
V ghettu byly oznaceny specifickým zpusobem jednotlivé domy,bloky domu i celé ulice. Oznacení ulic názvem bylo použito až pri tzv. „okrašlovací akci“
Zdroj : Institut Terezínské iniciativy
Jak na kešku
O Terezínském ghettu byl natocen film Transport z ráje, který je použit jako vodítko pro získání nekterých indicií potrebných k nalezení vlastní krabicky.
1.
Ve filmu projíždí inspekcní generál okolo budovy oznacené vlajkami SS.
Najdi tuto budovu na ulici L2 a zjisti císlo vpravo nahore na trojjazycné cedulce = A
2.
Ve filmu jde inspekcní generál do BANK DER JUDISCHEN.
Najdi tuto budovu na ulici Q4 a zjisti její císlo popisné = B
(pozn. Banka židovské samosprávy zde ale ve skutecnosti nebyla, byla v objektu Q619 – dnešní radnice)
3.
Ve filmu informuje velitel ghetta inspekcního generála o úmrtnosti „prirozenou cestou“.
Kolik osob denne to bylo = C
4.
Ve filmu se objevují muži v uniformách s židovskou hvezdou na prsou a s pendreky. Jedná se tzv. stráž ghetta.
Zjisti jaké císlo mela budova v dobe ghetta, ve které sídlila tato stráž L??? = D
5.
Ve filmu nastupují lidé do vlaku. Na ulici L2 najdi tuto nástupní plochu a domek, ve kterém bylo stredisko vezenského komanda zvaného „spedice“ císlo popisné tohoto domku = E
6.
Najdi blok kde sídlila tzv. rada starších židovské samosprávy. Zjisti jaké mel tento blok císlo v dobe ghetta = F
7.
Najdi Block JIV ústrední sklad odevu a zavazadel zabavených židum. Zde zjisti císlo vpravo nahore na trojjazycné cedulce = G
Finální souradnice :
N 50° E 14°
13974752 : (A+B+C+D-E-F-G) = N
10671660 : (A+B+C+D+E+F+G) = E
pozn.
Pokud se Vám bude zdát tato keška príliš složitá nebo dokonce nesmyslná, tak není urcena pro Vás a laskave ji zaradte na "ignore list".
Keška není urcena k výmene predmetu.
V ghettu se nesmelo až na vyjímky fotit, proto neprikládejte k logum žádné fotografie !
