Poklad zajíce Horymíra
Na samém konci Krhové, východně od kopce Budička, kousek od potoka Zhrádek, žila byla zaječí rodinka. Mladí Zajícovi a starý pan Zajíc se svojí ramlicí - babi Zajícovou.
Celá rodina se moc těšila na březen, mladí Zajícovi totiž očekávali první radostnou událost. Ale jak to tak bývá, zajíc míní a život mění a některé věci přesně naplánovat nejdou. A tak se stalo, že místo tří malých zajíčků se narodili rovnou čtyři a ne v březnu, ale už na konci února. Tři zajíčci to na svět stihli ještě 28., ale poslednímu se moc nechtělo a pořád si dával načas. Narodil se těsně po půlnoci a to už bylo 29. února. Zrovna na letošek totiž připadl přestupný rok. Zajíčkům narozeným v prvním vrhu v roce se říká březňáci, protože to opravdu většinou na březen vyjde, takže tihle malí Zajícovi byli březňáčci s narozkama v únoru.
Všechna čerstvě narozená zaječí miminka měla hnědošedou srst, u zadečku černý ocásek zvaný pírko, který zespod svítil bíle a už od začátku se zvědavě rozkoukávala. Ouška neboli slechy je ještě neposlouchala a zajíčci je měli svěšené kolem hlaviček.
Máma zaječka měla pro své potomky připravena jen tři jména, dvě klučičí a jedno pro holku. První miminko byl kluk a dostal jméno po dědovi - Bedřich. Druhá přišla na svět malá zaječka a tu pojmenovali Anežka a třetímu narozenému zajíčkovi začali říkat Kamil. Ale co s tím čtvrtým? Máma byla po té probdělé noci moc unavená, neměla sílu přemýšlet a vymýšlet další jméno, tak koukla do kalendáře a oznámila rodině: “Bude to Horymír”. Táta a děda svěsili slechy a přikývli, že proč vlastně ne, ale babi Zajícová spráskla přední běhy a začala hořekovat: “Chudák kluk, narodí se jako poslední, je nejmenší, narozeniny bude slavit jedenkrát za čtyři roky a vy mu navíc ještě dáte jméno, které je v kalendáři zrovna 29.února! Ani ten svátek si nebude moci užít každý rok.” Máma o tom ale odmítla diskutovat a poslední zajíče dostalo jméno po bájném knížeti Horymírovi.
Babička se s pojmenováním svého nejmladšího vnoučka dlouho nemohla smířit, jméno samotné se jí vlastně docela líbilo, ale bylo jí líto, že si Horymír neužije oslav jako jeho sourozenci. Rozhodla se proto, že to nejmenšímu zajíčkovi vynahradí. Našla starou truhličku, odnesla ji na tajné místo v lese a každý rok na jaře do té truhličky Horymírovi vložila dva dárečky. O pokladu Horymírovi řekla a slíbila mu, že místo ukrytí mu prozradí, až nastane ta správná chvíle.
Čas běžel, všichni zaječí sourozenci rostli jako z vody a zároveň rostl i obsah truhličky, kterou babička pro svého nejmladšího vnuka schovala v lese.
Mladí Zajícovi včetně Horymíra stále častěji opouštěli rodný pekáč (takto se říká zaječímu pelíšku), až se všichni docela osamostatnili a z rodného pelechu se rozprchli do okolních lesů. Horymír, ze kterého se stal krásný velký a silný zajíc, zůstal v lesích pod Budičkou, aby byl nablízku, kdyby se mu babička rozhodla prozradit, kde má svůj poklad hledat.
Takto portrétoval Horymíra Mirko Hanák
Jak na keš
Stará babi Zajícová schovala poklad pro svého nejmladšího vnoučka Horymíra v lesích kolem Krhové, ale protože jí s věkem přestávala sloužit paměť, místo ukrytí si zaznamenala do dvou obrázků.
Babička Zajícová si nakreslila tohle...
... a pak ještě tohle
Tyto obrázky dostal Horymír ke svým prvním (vlastně čtvrtým) narozeninám a bylo už na něm, jak s pokladem naloží. Pokud Horymírovu truhlu po babičce objevíte také, vězte, že všechny dárky tam byly vloženy s láskou a Horymírovi by bylo moc líto, kdyby s každou návštěvou pokladu ubývaly. Ale určitě mu nebude vadit, když si některý z dárků vezmete a na oplátku mu tam vložíte jiný.
Přejeme příjemný lov.