1.
Expozice - Úvod aneb puchy rozlicné
Ve meste vládl chaos. Posádky
všech trí armád byly ubytovány v hospodách, v chalupách i
meštanských domech a na ty méne štastné zbyly pláne za mestem. Z
úvozu v Dolcích se táhl puch polních latrín a úsloví typu
„smrdeti jako Nedbalka“ (a podobné, méne uctivé výrazy) se záhy
stala mezi místními obyvateli pomerne populární.
V malé nedustojné
nálevne u hrbitova na kraji mesta se sešli místní obyvatelé, jež
zatoužili i v tomto neklidném case po žejdlíku piva. Jejich
obvyklé hospody byly zabrány nerudnými vojáky ruzných národu a
vyznání a tak se zde sešla znacne nesourodá spolecnost, která by za
normálních okolností pusobila spolecensky nepatricne – panský kocí
sedel u stolu s konšeli, kterí pribehli rovnou
z rathausu, nafoukaný úredník z buchhalterie popíjel
s bodrými chalupníky a fišmistr s fortem, ba dokonce i
s váženým uberjagerem už byli skoro namol v samém v rohu
alkovny spolu s místní celedí.
Hovor náhle postupne utichl,
jak do hospody vstoupil další host. Na hlave mel cosi, co vzdálene
pripomínalo notne opotrebovanou mnišskou kápi, bradku striženou
podle poslední vlašské módy, pres rameno na poutnické holi povešený
zaprášený tlumok a na ocích divné vlámské cvikry. Jeho chuze
pusobila znacne nejiste, presto pomalým krokem zamíríl prímo
k výcepu.
„Arcit mi sám Spinosa cocky
do brillí brousil, to rosení skel pri vstupu do seknice jest
pokaždé jevem tuze záludným. Vždyt civy nejprednejší, zraky mé,
tímto zcela vyrazeny jsout – recí prostou vidím toliko Nedbalku, to
jest jedno velké ho… hmm, no, no nic… Nu - však mohu se spolehnouti
na cich a podle toho jsem již patrne u výcepu, kde však jen ridké
svetlé Klášterní cítím, které si tímto poroucím a rovnež zdravím
pana fišmistra!“, to vše zaznelo jasným hlasem do ztichlé hospody,
která sledovala jak podivný host zdraví notne zachmurenou otylou
hofmistryni, která sedela hned vedle výcepu.
Prejdeme trapnou scénu radeji
dále - po odeznení šoku, kdy se hostum
pomalu vrátila rec a chut na další pivo, poutníkovi zrak a
hofmistryni vedomí, se konverzace prirozene stocila na téma nového
príchozího.
„To bude ten známý františkán
Vitásek z Turnova, co zná ruzný bylinky!“
„Kdepak, tenhle je od pohledu
jezovita – vypadá jako misionár Camell, a ten znal taky ruzný
bylinky, procestoval pul sveta, v Asii daleké i blízké,
v Bagdádu i Kurdistánu divokém byl... Však také ta bylinka
caje cínského po nem se jmenuje.“
„Pánové, to vás mate jen ta
jeho hucka – myslím, že je to tajnej od rakouský policie, co píše
raporty a jeho bylinky byste urcite znát nechteli.“
„Nikolivek, dle náciní co mu
kouká z tlumoku to musí být zememeric, co pracuje pro
kartografa Schallera, jež vydává slovutnou Topographii des
Koenigreichs Boehmen“
„Si plkejte co chcete, ale
toho vochmelku znám z vesnický putyky, co je u lesní školky.
Tam je casto a taky pekne nametenej –
dává si tam dycky pet malejch”, uzavrel identifikaci neznámého
poutníka Pankrác - panský kocí a zámecký metar v jedné
osobe.
“Pankráci, kušuj – zdá se, že se nám chystá neco ríci a minimálne
co se vyprávení týce, tak povest ho znacne predchází.”
“Hmmm, aspon, že dneska nemel kvasnicák jako minule - to by ho
nepredcházela jenom ta povest…” vrcel si potichu pro sebe
Pankrác.
2. Kolize - Svatá aliance,
hra v šachy a chvála jednoho emigranta
Skutecne, muž záhadné identity, známý všude kolem spíše jako
“Poutník” (pro ucence “Viator”), také však “Vypravec” ci nejcasteji
jako “Potulný vypravec” si po vypití dvou piv (což netrvalo déle,
než by trvala krátká inventura zdatného kugelschreibera) odložil
tlumok a otocil se od pípy smerem do hospody.
“Hmm, ponechmež nyní hodnocení kvality zdejší chmeloviny na
pozdeji… Tedy snad jen ta míra – arcit toto má býti dvojžejdlík
alébrž pulpinta ? Budiž, tedy
objednávám si rovnou jako další do toho festovnýho korbele z tamté
police, jež zdá se svou mírou dutou pintou býti…
Zdalipak sousedé drazí, víte proc tolik vojska vukol a jaká
štrapáce a živý ruch odehrává se pred prahem vaším ?
Inu, jak jiste Pankrác mi pritaká – nové košte dobre mete – tak i
váš nový pán své místo pod sluncem rací si lepší zjednati. On starý
skrblík Arnošt Filip byl tuze mazaný, ale Kristián! Tot veru
mocipán z jiného testa. Hned tri vladare do tohoto mestys
provincního sezvat?
O jest mi prominutím herr uberjager, že dotknul
jsem se cti vašeho sídla oznacením sluvkem provincní – tot toliko
místopisné, nikolivek hanlivé nomen, necht prosím odpustí si
nazývatí mou mluvu jako sprosté cincy!
Zdalit jest vám znám termín jako Svatá aliance ci kongres Vídenský,
zvaný též tancící? Inu, tot mocipáni sveta vezdejšího si jako hru v
šach Európu rozdelují, my však pouhými figurkami býti rácíme a zde
nyní na vašem zámku práve další tah této hry probíhá!
Zrím ve vašich tvárích, že jest mluva má o politice soucasné vám
proti vuli.
Nu pojdmež radeji dále - však toto povídání bylo pouhou
ouverturou!
Ted však z toho slova úvodního žízen me opet jímá a proto prosím
onu slíbenou fortelní pintu!”
Na chvíli se odmlcel a mezi stolovníky se opet rozvinul tlumený
hovor.
“Hmm, tak to asi nebude tajnej, ten by takhle nemluvil.”
“Práve naopak, vašnosti, ten je tajnej a provokatér k tomu – kdo
bude jeho reci pritakávat, urcite pojede sofort do boleslavský
kartouzy!”
“Kdepak, tot skrytý revolucionár, co zacne šírit myšlénky
francouzké!”, rekl s nadejí v hlase místní poducitel Ušátko.
“Och nikolivek vzácný muži”, odpovedel
na dálku od výcepu vystrašenému poduciteli samotný potulný
vypravec: “i sluch jest mi civem dobre sloužícím - však revoluce
francouzská, tot bestie co požírá sebe sama. Ackoliv krapet sobecky
musím vyjeviti, že aspon jeden dusledek jest natoliko kladný – onen
emigrant šlechtický Rohan, co na Svijanech se pred gilotinou utekl,
náramne kvalitu piva tamního povýšil!
Avšak obratme list – kongres vídenský, Svatá Aliance, císari a
králové – tot pouhé nástroje takzvaných okultních, cili skrytých
spolku. Od bájných templáru, pred rosekruciány, ilumináty,
mudrce
sionské a zednáre svobodné – ti všichni se synarchie, cili tajné
vlády dosáhnouti snažili. Však nejvíce obskurní jest bezesporu
spolecenství Meridiánu.
Cože? Zjev tento zustal vám vucihledne utajen? Tot dobrá zpráva pro
vás – anžto ode mne se pravdu pravdoucí dovíte a dobrá zpráva i pro
mne a mistra výcepního – neb chmelovina dnes v trubce dozajista
váleti se nebude!
A vidím, že predstava, že pri vyprávení hospoda
se zavírati nebude, potešila i pajdavého výrostka, jež chvíli ve
tvári trudnou melancholii zracil!”
Potulný vypravec zachmuril obocí, jako by se snažil vzpomenout, zda
již nekdy tohoto muže videl.
“U kotelníka? Na lesním pychu? Pch, nechme toho. Tak tedy
– prosím další pinticku!”
Další pivo z mohutného korbele vypil pro jistotu obouruc a poté
vyndal z omšelého tlumoku nejaké knihy a folianty.
3. Krize - Obskurní nauka o lidských polednících a
jeden drobný námorní incident
“Kde hledati origo této tajné spolecnosti a cím
vlastne živel tento tajný zabývá se? Inu – pocátkové hledejme až ve
vzdálené a starobylé Cíne. Tam podivnou nauku, jež zove se
cchen-tiou, totiž popichování (vidím, že toto téma
zmíneného výrostka zaujalo vskutku nadmíru!) a požehování, jež
souhrne a ne zcela správne latinsky zove se akupuntura.
Zde shlédnete názorne foliant, kde body urcené k pichu spojené do
zvláštních drah jsou vyjeveny a rovnež nahlédnete na
nekolik daguerrotypií, kde technika
tato jest rovnež zachycena. Pozornost prosím venujte zejména
poslední daguerotypii, kde snad jediná známá podoba jednoho z
predních clenu tajemného spolku Meridiánu zachycena
jest!
Tato nauka byla námorníky
portugalskými a pozdeji britskými prenesena i na náš kontinent, kde
stala se prvkem základním i v nauce spolku Meridiánu.
Považto, co za obskurnost – cínané tvrdí, že lidská schrána poseta
jest množstvím boduv, jež ruznou úlohu mají a jejich napíchnutím
tajemná energie muže býti prenášena! Tyto body pak do ruzných drah
spojují, any po tele pak beží a to práve neznalým námorníkum
evropským zemské poledníky cili meridány pripomínalo!”
Vypravec rozložil své materály na stul. Jak se snažil rozložený
foliant na všechny strany svého skromného auditoria ukázat, zavadil
rukou o svuj korbel, který se roztocil, chvíli se kolébal na šenku
jako opilý koráb a pak - pri vší smule
sveta! – uskutecnil svou poslední plavbu, spadl a rozlil se v klíne
otylé hofmistryne.
“Ááá”, zajecela hofmistryne a opet upadla do mdlob.
“Aáá,” zajecel potulný vypravec, když videl, kolik a kam zmizelo
drahoceného tekutého obsahu. Do mdlob taky nemel daleko.
“Aáá,” zajecela bába korenárka, kartárka a snad i carodejnice
Hamouzová: “jsem to ríkala, to je jak v tom snu, jak jsem po nem
vyhrála lotynku – jak se mi zjevil sám pánbu se slovy ‘Až
spadne pinta, nastane konec sveta‘,
ojojoj!”
„Kuš babo!“, otocil se na ni
nevrle apatykár Marha, v obliceji výraz vrcholného znechucení
: „To není Buh, to je vul“ a ukázal nakousnutou klobásou smerem
k vypraveci.
pokracování príbehu...
instrukce