Zlato pro Elišku

Eliška Misáková

Před několika lety jsem pro děti z našich tábornických oddílů připravoval hru „Sokolští olympionici“. Mezi známými a slavnými jmény, jako jsou Alois Hudec (vítěz OH 1936 ve cvičení na kruzích) či Bedřich Šupčík (náš první olympijský vítěz v dnes již neolympijské disciplině šplh) jsem objevil i příběh československých gymnastek a taktéž držitelek zlatých olympijských medailí z londýnské olympiády 1948. Je to také velký příběh krátké životní cesty gymnastky Elišky Misákové, rodačky z Kojetic. Na internetu můžete nalézt několik článků, zabývajících se tímto tématem. Já jsem pro listing svojí keše využil článek pana režiséra Miroslava Kačora, který je zároveň i tvůrcem stejnojmenného dokumentárního filmu, který můžete v případě zájmu shlédnout prostřednictvím odkazu You Tube. Věřím, že vás životní osud Elišky zaujme, stejně jako před léty mně. A jsem přesvědčen i o tom, že stát se tento příběh v Americe, je podle něj natočen již dávno skvělý hollywoodský film.

Těm z Vás, kteří mají rádi krátké listingy, se předem omlouvám. Eliščin příběh se mi zkrátit na jeden odstaveček textu prostě nechtělo. Kdo tedy chce, nechť si keš odloví bez čtení listingu.

Eliška Misáková se narodila v Kojeticích u Třebíče 12.října 1925 v rodině železničního výpravčího jako třetí
a nejmladší dcera. Většinu svého života ale prožila ve Vyškově, kam se rodina přestěhovala. Sokol, kde od mala cvičila, se pro Elišku Misákovou stal druhým domovem. Když se řekne v období mezi světovými válkami či těsně po té druhé světové Sokol, pak asi všechny napadne slovní spojení gymnastika. Ano, sokolští gymnasté tvořili v této době téměř výhradně reprezentaci Československa jak na mistrovstvích světa, tak i na olympijských hrách. Všestranný rozvoj těla i ducha, jak to má Sokol ve svém vínku již od doby zakladatelů, vytvořil podmínky pro výchovu vynikajících sportovců.

V Evropě skončil nejstrašnější válečný konflikt a kromě nápravy válečných škod se znovu mohl začít rozvíjet sport. Jen tři roky po tom, co utichly zbraně, se sportovci většiny zemí připravovali na londýnskou olympiádu. Eliška Misáková se po smrti obou rodičů přestěhovala do Prahy, kam následovala obě své starší sestry. Kromě práce na ministerstvu zemědělství se věnovala gymnastice v Sokole Královské Vinohrady.

Na sokolské gymnastky čekaly dva náročné roky příprav na olympiádu. Výběr těch nejlepších gymnastů měla na starost Československá obec sokolská, protože lepší gymnasté u nás v té době nebyli. Do prvního závodu nastoupilo 126 závodnic a během následujících dvou let se jejich počet při dalších závodech pod dohledem přísných rozhodčích snižoval až na konečných osm závodnic plus jedna náhradnice. V tomto tvrdém souboji obstála jak Eliška, tak i její sestra Míla.

Soboty a neděle posledního roku příprav trávilo celé družstvo v tělocvičně Tyršova domu na Malé Straně
v Praze, která byla vybavena nářadím, potřebným pro gymnastické tréninky. Pokud bylo pěkné počasí, odehrávaly se tréninky také pod širým nebem na nádvoří Tyršova domu. Součástí náročné přípravy bylo
i čtrnáctidenní soustředění se světově uznávanou choreografkou van der Moosovou, která gymnastky učila kultuře projevu.

>
Eliška při cvičení na kladině

Poslední část předolympijské přípravy se odehrála v Nymburku, kde proběhlo šestitýdenní soustředění gymnastického družstva. Nářadí bylo postaveno na venkovní ploše, neboť i olympijský závod v Londýně se měl odehrát na venkovním stadionu. Do trénkové přípravy byl zařazen i nácvik společných sestav, které byly tenkrát v olympijském programu. Zde si dovolím malou odbočku, neboť z pohledu současné gymnastiky se tehdejší závody lišily. Olympijský závod byl vypsán jako soutěž osmičlenných družstev. Jednotlivci, jako takoví, nebyli hodnoceni, neexistoval ani dnešní gymnastický čtyřboj. Vše bylo podřízeno jedinému závodu, kde rozhodoval o případném spěchu výkon každé členky družstva.

Vraťme se ale zpět do Nymburka. Na závodnice zde čekal náročný program. Budíček v půl osmé a po snídani a chvíli volna následoval celodenní trénink, který končil až v podvečer. Na nějaké osobní volno či další záliby nezbýval čas. Krátké okamžiky volna děvčata využila na plavby na loďkách či koupání v Labi. To bylo sice zakázané z důvodu několika případů dětské obrny, které se v poválečném Československu vyskytly. Jako pravděpodobný zdroj nákazy byla identifikována znečistěná voda v řekách
a rybnících. Ale znáte to – zakazujte něco mladým holkám… Tyto věty si dobře zapamatujte, mají zřejmě zásadní vliv na další vývoj Eliščina příběhu.

Eliška při cvičení na kladině

První poválečné olympijské hry, čtrnácté v pořadí novodobých letních olympiád, se konaly v Londýně v srpnu. Z Československa na ně odcestovalo 77 sportovců, v tomto počtu bylo jen 14 žen. A devět z nich byly sokolské gymnastky.

Družstvo československých gymnastek pro OH 1948 Londýně
Eliška Misáková je na této fotografii třetí zprava.

Snad nebude vadit, když i v listingu této keše zmíním jejich jména : Zdeňka Honsová, Božena Srncová, Milena Müllerová, Marie Kovářová, Olga Šilhánová, Zdeňka Veřmiřovská (jediná držitelka posledního stříbrné medaile z posledních OH v Berlíně 1936), Věra Růžičková (která do dějiště OH cestovala jako náhradice) a sestry Míla
a Eliška Misákovy

Oficiální plakát OH v Londýně 1948

Londýn … Evropská metropole, která dokázala již tři roky po skončení války zorganizovat svátek všech sportovců světa. Naše výprava byla po příjezdu ubytována (společně s dalšími olympioničkami) v koleji
sv. Heleny, neboť olympijská vesnice, jak ji známe z dnešní doby, tenkrát neexistovala. Na závodnice tak čekaly dennodenní přesuny přes polovinu metropole na tréninky i závody.

Eliška hned po příjezdu hlásila vedení výpravy, že jí není dobře a zatímco ostatní závodnice odjely trénovat, ona ulehla do postele. Nemoc rychle postupovala a lékař výpravy Zdeněk Hornof ji musel nechat převézt do nemocnice v Uxbridgi. Původně stanovená diagnóza chřipka byla po konzultaci s anglickými lékaři změněna na dětskou obrnu, což byla v poválené době pro dospělé téměř neléčitelná nemoc.

Do družstva byla zařazena náhradnice Věra Růžičková. Asi si jen těžko dokážeme představit, s jakými pocity nastupovaly závodnice do soutěže. Kromě strachu o kamarádku z týmu na ně asi doléhala také obava o jejich vlastní životy. Vždyť zákaz koupání ve vodě Labe tenkrát neporušila jenom Eliška…

Zapálení olympijského ohně na londýnské olympiádě

Je čtvrtek 12.srpna 1948 a soutěž gymnastek začíná. V místě konání panuje nepříznivé počasí a soutěž gymnastek tak se přesouvá do londýnské Empress Hall. Československé závodnice, které se na tento den poctivě připravovaly po celé dva dlouhé roky a které chtějí získat vytoužené zlaté medaile z OH o které je při posledních hrách v Berlíně roku 1936 připravili ve prospěch domácího týmu neobjektivní rozhodčí, jsou v nelehké situaci. Když nastupovaly ke své soutěži na pódium, zdravotní stav jejich kolegyně se začal prudce zhoršovat. Jako neúspěšný se ukázal také pokus o transfuzi krve, kterou jí daroval lékař výpravy
dr. Hornof. Lékaři předpokládali, že ten, kdo nemoc v mládí úspěšně překonal, by měl mít ve svém těle protilátky. Za Elišku dýchaly „železné plíce“ - tedy umělá podpora dýchání.

Závod gymnastek se protáhl na dva dny a naše ženy ho nezačaly zrovna dobře. Snad to způsobilo
i vědomí, že zdravotní stav jejich kolegyně se nelepší. Po první disciplině (cvičení bez nářadí) bylo naše družstvo až na čtvrtém místě. Během prvního dne se stačily ještě odcvičit sestavy na kladině. I přes pád Zdeňky Veřmiřovské z nářadí však postoupily na průběžnou druhou pozici. K spánku uléhaly na ubytovně dlouho po půlnoci, ale myšlenkami byly u nemocné kamarádky.

Fotografie z gymnastických závodů - OH Londýn 1948

Druhý den soutěže. Ráno odjela Eliščina sestra Míla v doprovodu náčelnice ČOS Marie Provazníkové do nemocnice, ale lékaři je pro kritický zdravotní stav k pacientce nepustili. Reakce doktorů ale byly jasné… Cesta zpět proběhla mlčky, a jako kdyby obě tušily hroznou tragédii, držely se za ruce.

Odpolední program soutěží zahájila disciplína přeskok koně na šíř. Jak ve volném, tak i v povinném přeskoku se úplně závodnicím nedařilo a družstvo kleslo na třetí místo v pořadí. Svoji pozici dokázaly vylepšit při cvičení na parádním nářadí našeho týmu – volné kladině. Byly druhé , ale na vedoucí Maďarky ztrácely stále 3,1 bodu.

Míla Misáková se znovu vydala do nemocnice navštívit nemocnou sestru. Stav se nelepšil a lékaři jí sdělili smutnou zprávu, že její sestře zbývá jen několik hodin života. Asi si nikdo neumí představit to, co se odehrávalo v hlavě Míly, ale jasně si uvědomovala, že docvičit musí.

Předposlední nářadí, které z dnešních závodů mužů i žen v gymnastice zmizelo. Cvičení na kruzích v hupu. Sestava nebyla u našich žen oblíbená a z tohoto cvičení měly strach. Možná to ale způsobila i starost
o Elišku a vlivem psychického vypjetí se děvčata dokázala vyburcovat k mimořádnému výkonu. Jisté a téměř dokonalé cvičení jim přinesl posun na první místo se shodným bodovým ziskem, jako měly do té doby vedoucí Maďarky. Tým držel pospolu a k výborným výkonům jim pomáhal také týmový duch a vědomí, že tím bojují i za Elišku. Po každé úspěšné sestavě si závodnice podaly ruce s vědomím, že jsou zase o jeden pomyslný krůček ke kýženému zlatému úspěchu blíže.

Zlaté finále. Do poslední discipliny – společného cvičení s nářadím (obdobné skladby jsou dnes doménou moderní gymnastiky) šly závodnice s přesvědčením, že pokud vyhrají, zvítězí ve svém nejtěžším boji
i Eliška. Skladba, kterou měly nacvičenou, byla na svoji dobu neobyčejně moderně pojatá. Zároveň byla těžká, a tak nebylo divu, že roztleskala diváky, kteří cvičení přihlíželi v hale. Úspěch gymnastek vyniká i tím, že Věra Růžičková, která odjela na OH jako náhradnice, se musela během pouhých dvou tréninků naučit náročné přechody, postavení závodnic i změny směrů.

Rozhodčí ocenili jejich cvičení lépe, než skladbu jejich soupeřek z Maďarska, které cvičily s kruhy, či cvičení s míči v podání Holanďanek. Sokolské družstvo žen tak získalo první zlatou olympijskou medaili v ženských soutěžích.

Zlatá medaile z OH 1948 v Londýně

Mílu Misákovou dovezli ihned po závodech, někdy po půlnoci, do nemocnice za Eliškou. Ta již v té době asi nevnímala velikou radost z vítězství, kterou měly její kolegyně z družstva. Naposledy vydechla ráno, okolo půl deváté hodině londýnského času.

Vzpomínka na Elišku Misákovou

Při závěrečném slavnostním ceremoniálu sportovců nesla Věra Růžičková naši státní vlajku, na kterou byla připevněna černá stuha. Domů se děvčata vracela až za týden letadlem, které pilotoval Eliščin švagr, bývalý pilot R.A.F. Na palubě letadla byla kromě úspěšných sportovkyň i urna s Eliščiným popelem.

Zlatá medaile, kterou olympioničky v roce 1948 získaly, je tak dodnes jediným zlatým kovem, který československé či české gymnastky z olympiád přivezly. Nepochybně to bylo způsobeno i faktem, že Sokol, který byl pro nastupující komunistický režim značně nepohodlnou organizací, byl v následujících čtyřech letech zrušen. Vedoucí družstva, sestra Marie Provazníková (její příběh si můžete přečíst v keši GC7GDCX), zůstala po olympiádě v emigraci a do své vlasti se již nikdy nevrátila.

Eliška Misáková obdržela z rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru jako jediný sportovec v historii OH zlatou olympijskou medaili In memoriam.

Keš je tradičkou a proto ji naleznete na výchozích souřadnicích. Místo je uprostřed obce, proto prosím, buďte opatrní při odlovu. Schránku po odlovu dobře uzavřete. Krabička má dvě části – v jedné jsou klasické potřeby pro logování, ve druhé naleznete předměty pro výměnu a věci pro sběratelskou hru.

V kešce naleznete razítko a samolepky. Ty jsou potřebné pro hru, kterou Sokol v rámci projektu připravil. Zájemci si mohou vzít samolepku (1 kus na hráče) nebo si otisknou razítko do hrací karty. Jako ve všech keškách sokolské série, jsou i zde větší dřevěné placky, které si můžete brát bez výměny. Pro každého pochopitelně zase jenom jeden kus. Razítko prosím neberte, je součástí kešky.
Dále jsou zde tematická CWG ke keši a k sokolskému projektu. Ta jsou určena k výměně kus za kus.

Pro “bednaře” je navíc připravena drobná odměna.

Tato keš je součástí série *100 sokolských keší republice*,
kterou zakládá Česká obec sokolská prostřednictvím svých žup a jednot.
Série vzniká ke stému výročí založení republiky v roce 2018.

Sokolská hra je prodloužena do 28.10.2018